Někdy až s odstupem času vyjdou najevo věci, které bychom se raději nedozvěděli.

Předloni jsme s Břéťou, mým manželem, slavili stříbrnou svatbu. Udělali jsme zahradní párty, bylo to ve velkém stylu. Jeden náš společný známý chtěl vědět, jak jsme se kdysi seznámili.

Chtěli jsme ji najít

Dohromady nás tenkrát dala moje kolegyně Eva. Ta se s Břéťou znala z dětství, ze stejné ulice. Chtěla mi ho představit a tak nás oba pozvala do vinárny. Dopadlo to tak, že jsme se do sebe s Břéťou okamžitě zamilovali.

Eva později odešla z práce a oba jsme na ni ztratili kontakt. Už víckrát nás během našeho manželství napadlo, že bychom měli Evu vyhledat a poděkovat jí, protože za šťastný vztah vlastně vděčíme jí.

Tentokrát, pětadvacet let od naší svatby, jsme si s manželem slíbili, že tenhle plán dotáhneme do konce. Zatímco já sama bych nevěděla, kde začít, protože s Evou jsme byli jen krátkodobě kolegyněmi, Břéťa věděl, kde bydlela a vyrůstala.

Proto se úkolu ujal hlavně on. Po návštěvě své rodné čtvrti ale přišel domů zarmoucený. Tiše mi sdělil, že Eva už dávno zemřela, pár měsíců po naši svatbě.

Bylo to kvůli nám?

Manžela i mě samozřejmě zajímaly okolnosti, proč tak brzy vyhasl mladý život. Rodiče Evy už nežili, podařilo se mu ale najít jejího mladšího bratra, který žil na Moravě. Ten si na Břéťu z dětství matně pamatoval. To, co mu řekl, nás oba šokovalo.

Eva spáchala sebevraždu z nešťastné lásky – spolykala nadměrnou dávku léků. Nechala po sobě dopis na rozloučenou, kde uvedla, že muž, kterého milovala, si vzal jinou. Nikoho konkrétního ale nejmenovala. Okamžitě nás napadlo, že se jednalo právě o mého manžela.

Břéťa si vybavil, že se vůči němu Eva opravdu občas chovala jako zamilovaná. I já jsem si vzpomněla na to, jak nás navzájem představila. Nejhorší je, že nikdy nezjistíme, jak to doopravdy bylo.

Vím, že je zbytečné mít pocity viny a že smrt byla dobrovolným rozhodnutím Evy. Divného pocitu a lítosti se ale už asi ani já, ani Břéťa, nikdy nezbavíme.

Milena T. (48), Praha