Noc byla magická. Úplněk a strašidelné stavení nás děsilo. Nakonec jsme ale dali na naši chytrou fenku, která k tajemnému místu bez zaváhání zamířila.

Obloha byla plná hvězd a měsíc pomalu spěl k úplňku. „ Je to fakt tady, vidíš něco?,“ptala jsem se kamaráda. „Musí to být tady, jiná benzínka v mapě není,“ odpověděl. Prošli jsme kolem pumpy, dál přes parkoviště a noclehárnu tiráků.

Před námi jsme spatřili malý kopeček a na něm ony zubaté hradby, které nás natolik upoutaly, že jsme neváhali a vydali se blíž. Nikde žádná cesta. Pouze prudký kopec před námi. Vyšplhali jsme ho a vstoupili na polní cestičku.

Vedla odnikud nikam a hrádek nám náhle doslova před očima zmizel. Tušili jsme, že musí být někde před námi, nebylo ale vidět vůbec nic. Měsíc, který byl původně nahoře na obloze, se teď válel někde na kopci a vůbec se nám nesnažil pomoct.

Strach nás ovládl

„Hele já tam nejdu“, sdělila jsem kamarádovi. „Mám strach,“ přiznala jsem, když se nám cesta začala ztrácet pod nohama. Pes stál za námi a kupředu se mu taky vůbec nechtělo. „ Když už jsme tady, přeci to nevzdáme,“ rozhodl.

Rozhrnul roští a vydali jsme se dál, nahoru na kopec. Nebylo vidět na krok. Větve pod nohama praskaly, další se zase zapichovaly do zad a rukou. První šel on, pak já a za mnou moje fenka Tamara. I ona měla strach. Cítila jsem to. Les byl suchý a divný.

Stoupali jsme pomaličku výš. „ AAAAAAA!“ odskočila jsem poté, co se těsně přede mnou objevilo cosi neidentifikovatelného. „ Jdeme zpátky, já už dál nejdu,“ zasekla jsem se. Chytila jsem se kamaráda za sako a měla jsem v očích děs.

Věděla jsem, že si není taky jistý v kramflecích. „Co to sakra je?“ Před námi svítilo do tmy cosi bílého. Kruh o průměru asi 4 metry. A hned vedle jakási polorozpadlá klenba.

Vypadalo to divně.

V tu chvíli zazvonil telefon a já měla málem infarkt. Kamarádovi volala přítelkyně. Chtěla něco řešit, dlouze a dlouze. A my jsme zrovna stáli na pokraji strachu a nejistoty jít dál. Čas se zastavil To bílé kulaté bylo ohniště.

Říkala jsem si, že kdyby tam něco bylo, tak by to moje fenka přeci cítila a štěkala by. Ale ona byla v klidu. Dokonce se po chvíli odvážila a nabrala směr kupředu. Kamarád i já jsme se vydali za ní.

Kousek nad tou rozpadlou kulatou hradbou, tak 5 metrů nad ní, jsme objevili cestu. Popošli jsme už jen pár metrů a stanuli před starým hrádkem. Měsíc se náhle vyloupl a ozářil celý prostor. Hrad byl překrásný.

Vlastně to prý býval větrný mlýn a později zájezdní hostinec. Spousta oken, nahoře zubatý. Zůstalo z něj však jen obvodové zdivo. Vešli jsme dovnitř. Najednou jsem cítila pevnou půdu pod nohama a pocit strachu zmizel.

Místo něj na mne dolehla krása a pocit síly, kterou toto zvláštní místo má. Stáli jsme uprostřed hrádku a nad námi se otevřelo nebe plné hvězd a měsíc v začínajícím úplňku. Točili jsme se pořád dokola a nemohli se vynadívat. I Tamara se radovala.

Byli jsme rádi, že jsme nakonec překonali strach a v těch ruinách, plných energie, přenocovali.

Jitka (46), Slaný   .