Z trucu jsem vyrazila na nákupy do klenotnictví. Toužila jsem po náramku, ale málem přišla i o prsten a náušnice.

Toho dne jsme se s manželem hrozně pohádali. On si totiž pořád kupoval nějaké drahé součástky na motorku, ale já si nemohla dopřát vůbec nic. „Prosím tě, ty tvoje tretky, copak toho nemáš dost?“ ptal se mě posměšně, když vyndával z tašky nějaký výfuk, či co.

Vjel do mě vztek. On si klidně kupuje, co chce a já nemohu? Popadla jsem platební katru a vyrazila do města. Hodlala jsem si koupit něco hodně drahého a hodně zbytečného. „Co takhle nějaký šperk?“„ napadlo mě.

Když mi ho nekoupí manžel, koupím si ho sama. Alespoň se budu moct v práci něčím pochlubit. To věčné škudlení mi už lezlo na nervy. A nedávno to dokonce psali v nějakém časopisu, že si lidé mají dělat radost jen tak. Bez účelu. Vždyť žijeme jen jednou!

Hned za mnou vstoupil zloděj

Nejlepší klenotnictví bylo na náměstí, vedle vyhlášené cukrárny. Těšila jsem se, že si něco vyberu a potom si půjdu na dortík a kávičku se šlehačkou. V povznesené náladě jsem vstoupila do klenotnictví.

Ochotná prodavačka vyndala z pod pultu celé plato zlatých náramků. Líbily se mi minimálně čtyři a hodlala si je, jeden po druhém, vyzkoušet přímo na ruce. V tom se za mnou ozvalo bouchnutí dveří a tlumený povel:

„Navalte to zlato sem!“ Myslela jsem, že je to nějaký vtip, protože ten hlas byl takový slabý, skoro dětský.

Ani jsem nedokázala určit, zda patří muži či ženě. Otočila jsem se a strnula. U dveří stál kluk, malý a hubený. Mohlo mu být sotva osmnáct. V ruce držel pistoli. Napadlo mě, zda to není jen ta kuličková, ale netušila jsem, jak to poznat. Prodavačka mu poslušně k těm dveřím donesla to „moje plato“ s náramky.

Náramek jsem dostala zadarmo

„A ty mi dej ty svoje náušnice!“ vyštěknul směrem ke mně. Měla jsem v uších takové masivní kroužky, hodně se blýskaly a tak si jich asi proto všimnul. V tu chvíli do mě vjel vztek.

„Tak já si tady nejen dneska nic nekoupím, ale ještě mě okradou? Tak to teda ne!“ řekla jsem asi polohlasně, protože ta prodavačka na mě zůstala udiveně civět. Vrhla jsem se na kluka. On byl tak překvapený, že upustil plato a vyběhnul ven.

Já za ním, ale samozřejmě bych ho nebyla schopná ve svém věku dohnat. Tak jsem alespoň křičela: „Chyťte zloděje!“ A hodní lidé, k mému údivu, ho opravdu chytli. Dokonce to byly dvě ženské, co ho popadly a držely do příjezdu Policie.

Než jsem jim všechno barvitě vylíčila, dostavil se pan majitel klenotnictví. Jako dík mi věnoval zlatý náramek, který jsem si vybrala. A stihla jsem i ten dort a byl moc dobrý!

Olga Š. (51), Český Brod