Hledat práci v padesáti není jednoduché. Obzvlášť, když máte manžela, kterého podezíráte, že o vaší vysněné nabídce žertuje.

O práci jsem přišla v padesáti. Až tak mi to líto nebylo, protože podmínky ve firmě se v posledních letech změnily k horšímu. Na druhou stranu jsem se bála, že nové místo především kvůli věku, jen tak nenajdu.

První týden jsem si doma celkem užila, rozeslala jsem životopisy a starala se o náš skromný byteček.

Máme pro vás peníze, auto i mobil

Večer jsme si s manželem Radkem sedli k vínku a já mu odvyprávěla, jak bych si představovala ideální nabídku.

„Milá paní, bohužel místo, o které se ucházíte není volné, ale měli bychom tu pro vás post ředitelky, na který byste se nám bezvadně hodila,“ smála jsem se a pokračovala:

„Peníze pro vás máme skvělé, dostanete firemní auto i telefon.“ Manžel mě se smíchem chválil, jak jsem si to v představách krásně nalinkovala. Druhý den ráno jsem vstala, uvařila si kávu, a vtom zvoní telefon.

Na jeho druhém konci se mi představila paní z personální agentury a začala říkat téměř totéž, co jsem minulý večer recitovala manželovi.

Nabídku jsem s díky odmítla

Už v polovině jsem se začala smát a paní jsem nenechala ani domluvit, vzkázala jsem pozdravení manželovi a šla znovu rozesílat životopisy. Když mi Radek odpoledne volal, jak se mám, hned jsem mu malinko vyčinila:

„Jak sis mohl myslet, že ti na tohle skočím?“ „Kačenko, prosím, opravdu nevím o čem mluvíš!“ Situaci jsme rozebírali snad deset minut a vyplynulo z toho jasně, že jsem možná kvůli svému omylu přišla o nabídku snů.

Hned jsem tedy zavolala zpět do personální agentury a všechno jim vysvětlila. O pár dní později jsem absolvovala konkurz a světe div se, dělám svou práci snů. A manžel? Ten po mně často chce, abych předpovídala i jeho budoucnost. Co kdyby to náhodou zase vyšlo!

Kateřina F. (52), Mariánské Lázně