Slavnostní den se změnil v zážitek, při kterém mrazilo v zádech!

Svoji první svatbu jsem měla malou, skromnou a hlavně utajenou. Vdávala jsem se tehdy na protest proti rodičům a oznámila jim to, až když jsem se stala mladou paní.

Brzy mi pak bylo jasné, že jsem ve svých osmnácti letech udělala osudovou chybu, ale jako zamilovaná dívka v jiném stavu jsem vlastně moc možností neměla. Rozvod následoval do roka a já dlouhá léta vychovávala svého syna sama.

Opět to byla malá svatba

Prožila jsem si několik dalších vztahů a nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych si svatební obřad někdy zopakovala. Až když syn vyrostl a já se zamilovala do Arnošta, o deset let staršího sympatického vdovce, padlo znovu slovo „svatba“.

Nic nám v tom nebránilo, můj syn měl už svůj vlastní život a Arnoštovy děti dokonce svá vlastní manželství. Chvíli jsem uvažovala o tom, že tentokrát bych si konečně dopřála pořádnou svatbu, jak se patří.

Naštěstí mi včas došlo, že na to už vlastně nemám věk a bylo by to jen zbytečné rozhazování peněz. Dohodli jsme se s Arnoštem na tom, že se spokojíme s malým obřadem na jednom nedalekém zámečku.

Tam se kdysi ženil i můj budoucí nastávající, což mi ze začátku trochu vadilo, ale pak jsem se s tím smířila. Pozvala jsem dvě kamarádky z práce, přičemž jedna mi šla za svědka – Arnošt na tom byl podobně. Můj „velký den“ se blížil. Netušila jsem, v jaké tajemné drama se nakonec promění.

Nejprve vypadala jako živá!

V onu dubnovou sobotu, kdy jsem měla Arnoštovi říct své „ano“, bylo krásné jarní počasí, přesně takové, jaké jsem si přála. Zdálo se, že všechno proběhne bez problémů a nedojde k žádnému zádrhelu nebo trapasu.

O svatby na zámečku byl dost zájem, takže před námi i po nás měly termín zamluveny další páry. Během čekání jsem si všimla, že ze svatební síně vyšla ven mladá žena v bílých šatech a se závojem.

Napadlo mě v tu chvíli, že možná vidím nějakou nevěstu utíkat přímo z obřadu a upozornila jsem na to Arnošta. Ten se zadíval na onu ženu a v tu chvíli se pod ním podlomila kolena a musel si sednout. Potil se a byl celý bledý.

Lekla jsem se, že se mu udělalo špatně pod vlivem nadcházejícího obřadu. Začal se třást a chytil mě za ruku. Nevěsta stála na druhém konci místnosti a upřeně se na nás dívala. Vypadalo to ale, že nikdo z našeho doprovodu ji nevidí: pouze já a Arnošt.

Nechápala jsem, co se děje. Můj přítel se mezitím trochu vzpamatoval. Postavil se a s pohledem stále upřeným na onu ženu v bílém mě následujícími slovy pořádně vyděsil. Řekl mi totiž, že je to jeho bývalá manželka!

Můj nastávající sebral sílu

Arnoštova žena zemřela před pěti lety na rakovinu. Jejich vztah předtím, než onemocněla, nebyl už moc dobrý, ale když se dozvěděla krutou diagnózu, nedovolily mu čest a dobré srdce svoji životní partnerku opustit.

Na smrtelné posteli mu prý řekla, že se ještě setkají. Nebral ta slova tehdy vážně. Teď, krátce před svojí druhou svatbou, stál své mrtvé ženě znovu tváří v tvář!

Tohle jsem se dozvěděla až později, poté, co jsem se i já dívala na postavu, která se na nás dívala tvrdě a vyčítavě. V té chvíli jsem si pomyslela, že obřad budeme muset odložit.

Arnošt ale sebral sílu, chytil mě za ruku a přízraku své zemřelé ženy opětoval upřený pohled. Nadešla chvíle, abychom vstoupili do obřadní síně. Prošli jsme kolem tajemné bytosti, kterou jsme viděli jen my dva.

Duch šel za námi, ale jakmile jsme překročili práh, začal se pomalu vytrácet. Ještě na chvíli se zjevil, když se nás oddávající úředník ptal, zda se bereme dobrovolně. Jakmile jsme vyslovili své „ano“, vytratilo se zjevení definitivně.

Nikdy víc jsme už přízrak nespatřili, ale svoji druhou svatbu budu mít navždycky spojenou s tímto nadpřirozeným a strašidelným zážitkem!

Pavlína G. , (47), Pardubice