Člověk, který ví, že se blíží jeho konec, často nechce odejít ze světa, aniž by odhalil své tajemství.

V situaci, kdy váš dlouholetý životní partner nemá naději na uzdravení, si myslíte, že už vás osud nemůže ničím nečekaným zaskočit. Mohou ale přijít další nemilá překvapení.

Zbýval mu rok života

Po padesátce začal mít můj manžel Rudolf stále větší zdravotní problémy. Lékařům se vyhýbal a doufal, že to „přejde“. Pak už mu bylo opravdu zle. Zjistilo se, že má rakovinu. Podstoupil chemoterapii, ale ta příliš nezabírala.

Nádory už bohužel metastázovaly do celého těla. Prognóza od doktorů nebyla příznivá. Rudolfovi podle nich zbýval nanejvýš rok života. Bral to kupodivu vyrovnaně, zatímco já se hroutila.

Syn se kvůli Rudolfově nemoci vrátil z dlouhodobého pracovního pobytu v zahraničí. Dcera, která s rodinou bydlela v Praze, u nás nyní trávila většinu času.

Obě děti mi dodávaly sílu, takže jsem nakonec přijala jako skutečnost, že poslední měsíce života musíme Rudolfovi vytvořit klidné a láskyplné prostředí. Slzám se nešlo vyhýbat, ale nechávali jsme si je mimo manželův dohled.

Přišla chvíle, kdy Rudolf musel už trvale do nemocniční péče. Chodila jsem za ním denně. Snažila jsem se jako on čelit té tragédii se vztyčenou hlavou. Moc mi to nešlo. Manžel mi umíral před očima.

Z devadesátikilového chlapa, plného energie, se stal vyhublý muž se strhanými rysy. Konec se blížil a všichni, včetně Rudolfa, jsme to věděli.

Něco vyčítat už nemělo smysl

Jednoho odpoledne mi během mé návštěvy Rudolf řekl, že se mi chce k něčemu přiznat. Tušila jsem, že to zřejmě bude nějaká nevěra z minulosti, a nemýlila jsem se. Samozřejmě, že v dané situaci už by nemělo smysl něco zpětně vyčítat.

To tajemství ale bylo bohužel horší. Rudolf mi řekl, že z dvouletého tajného vztahu se narodila dcera. Její matka si pak našla stálého partnera a společně s ním ji vychovala. Rudolf se dívku jménem Adriana pokoušel kontaktovat a pomáhat jí.

Věděla tak, kdo je jejím skutečným otcem. Rudolfovi se ale nepodařilo navázat s ní nějaký vztah, víceméně ho, stejně jako její matka, celou dobu odmítala.

Seděla jsem u manželova lůžka a v duchu jsem si zoufala říkala, že bych bývala radši tohle kruté tajemství neslyšela. Chápala jsem ovšem, že můj muž nechtěl odejít z tohoto světa bez toho, aby ulehčil svému svědomí.

Utrápená z toho, že Rudolf se mi ztrácí před očima a poslední měsíce života tráví pod silnými léky proti bolesti, jsem neměla sílu se jakkoliv zlobit. Připadalo mi to nesmyslné.

Tři týdny poté, co jsem se o manželově nemanželské dceři dozvěděla, Rudolf jedné noci zemřel.

Dívala jsem se jí do očí!

Ještě před svojí smrtí mi manžel prozradil, jak se jeho utajené dítě jmenuje a kde bydlí. Nechtěla jsem to vědět, ale trval na tom a já se nemohla bránit. V prvních týdnech po Rudolfově smrti jsem se nejprve vyrovnávala s jeho odchodem.

Syn a dcera mě naštěstí podrželi a pomáhali mi, jak se dalo. Jim jsem pochopitelně o jejich nevlastním sourozenci neřekla. Chtěla jsem na tu mladou ženu zapomenout, ale nešlo to. Nakonec, půl roku po Rudolfově pohřbu, jsem se vydala na adresu, kde žila.

Bylo jí už devatenáct let. Původně jsem měla v úmyslu navštívit ji i její matku a říct jim o manželově smrti. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a vypravila jsem se na danou adresu. Stála jsem před domem a dlouho ho pozorovala.

Pak vyšla dívka a já poznala částečně i podle podoby, že to je ona, Rudolfova nemanželská dcera. Všimla si mě a podívala se mi dlouze do očí. Obě jsme to věděly. Nevydržela jsem, otočila jsem se a odešla. Od té doby jsem ji už nikdy neviděla.

Daniela M. (50), Plzeň