V mládí jsem udělala jednu chybu, kterou se mi dlouhá léta podařilo skrývat.

S Romanem jsme spolu chodili už od prvního ročníku střední školy. Tenkrát by asi nikdo neodhadoval, že nám láska vydrží přes půl století. Dobře jsme si rozuměli, stejně tak i naše rodiny.

Když mě ještě před maturitou Romanovi rodiče označovali jako budoucí snachu, nijak jsem se tomu nebránila.

Netušila jsem, jak se mám zachovat

Ani jeden z nás se nedostal na vysokou školu. Roman musel na dva roky na vojnu, já nastoupila do svého prvního zaměstnání. Samozřejmě jsem byla rozhodnutá na Romana počkat a potom si ho vzít.

Ještě před jeho návratem se ale stala věc, za kterou se dodnes stydím. Nechala jsem se bývalou spolužačkou zlákat na jednu diskotéku a tam jsem se opila.

Pod vlivem alkoholu jsem se bohužel vyspala s klukem, který mě náhodně sbalil. Váhala jsem, jestli se mám Romanovi přiznat. Vyčítala jsem si to tím spíš, že týden před tou diskotékou jsme spolu prožili krásný víkend, když přijel na opušťák.

Nakonec jsem se rozhodla o všem pomlčet. Po měsíci a půl jsem zjistila, že jsem v jiném stavu.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Bylo totiž velice pravděpodobné, že moje těhotenství je následkem onoho hloupého úletu. Současně se ale nedalo vyloučit i to, že otcem dítěte je Roman, protože při jeho opušťáku jsme si moc pozor nedávali. Dokonce jsme tehdy o budoucích dětech mluvili.

Kritická situace

Moje rozhodování netrvalo dlouho. Pokud existovala alespoň nějaká šance, že jsem v jiném stavu s Romanem, určitě jsem si chtěla dítě nechat. Neměla bych nervy ani žaludek na to, abych podstoupila tajně interrupci.

Když jsem tedy radostnou novinu oznámila Romanovi, propuklo všeobecné nadšení a začala se plánovat svatba.

Já jsem tak úplně nejásala, ale mohla jsem se vymlouvat na nevolnost v prvním období těhotenství. Vzali jsme se dva měsíce po Romanově návratu z vojny.Narodila se nám dcera Jitka.

Další dítě jsme pak už kvůli mým zdravotním problémům neměli, přesto jsme prožívali krásný rodinný vztah. Dařilo se nám po všech stránkách. Po roce 1989 začal Roman podnikat.

Z dcery vyrostla úspěšná a krásná dívka, která na rozdíl od nás dvou vystudovala vysokou školu. Jednoho dne se ale stala strašná věc. Jitka měla těžkou autonehodu a ocitla se v nemocnici. Ztratila hodně krve a potřebovala transfúzi.

Měla skupinu AB, která je nejvzácnější. Roman se ihned nabídl, že Jitce krev daruje. Tehdy mi opravdu zatrnulo.

Neznala jsem manželovu krevní skupinu, protože jsme to dosud nikdy nepotřebovali vědět. V duchu jsem panikařila, co se stane, když nebude mít Roman tu „správnou“. Odhalí se po letech moje tajemství? A jak bude manžel reagovat?

Tím nejpodstatnějším ale byla záchrana života dcery. Nemohla jsem bránit tomu, aby si Roman nechal krev přezkoumat a odebrat.

Nenašla jsem odvahu mu o tom říct

Moje zoufalství trvalo naštěstí jen krátce. Ukázalo se, že Romanova krevní skupina odpovídá. Ujistilo mě to z velké části i v tom, že můj manžel je skutečným biologickým otcem naší dcery.

Když už se pak Jitka vdala a z nás udělala babičku a dědu na odpočinku, mívala jsem občas sklony se přece jenom manželovi ke svému dávnému hříchu přiznat.

Věděla jsem, že po tolika letech by nad tím jen mávl rukou, protože jsme za sebou měli krásný a klidný život. Nakonec jsem to neudělala. Loni v létě mi bohužel Roman odešel navždy. Tajemství, které jsem před ním tak dlouho skrývala, se nakonec nedozvěděl.

V případě, že můj příběh otisknete, zachovejte prosím moji anonymitu a uveďte jen iniciály, děkuji.

J. S. (67), Praha