Na chodbě nesvítilo světlo. Za sebou jsem uslyšela podivný šramot. Otočila jsem se a uviděla obrysy muže s kapucí na hlavě. Chce mě okrást, bylo první, co mě napadlo. Dvakrát jsem se nerozmýšlela a udeřila ho.

Jeden čas, je to zhruba půl roku zpátky, nás v baráku zlobilo světlo na chodbě. Kdoví proč, ale pojistky každou chvíli vypadávaly. A jako na potvoru se to většinou stávalo pozdě večer, když už byla tma i venku.

Ti, co kouřili, si na cestu svítili zapalovačem. Ti, kteří měli mobilní telefony se svítilnou, tak použili jako zdroj světlo ji. A my ostatní jsme chodili více méně po paměti a po hmatu.

Vracela jsem se za tmy

„Jsem úplně vyřízená,“ vydechla kamarádka Ilona. Zrovna nám skončila hodina aerobiku. Přikývla jsem a začala si rolovat karimatku. „Já taky. Dneska nám dala trenérka vážně do těla,“ souhlasila jsem.

Už jsem se nemohla dočkat toho, až ze sebe svléknu propocené tričko a osprchuji se. „Nechceš hodit domů?“ zeptala se mě Ilona, když jsme vyšli ze sportovního areálu. „Jsi hodná, ale pojedu tramvají.

Chci se cestou stavit ještě v supermarketu pro něco k večeři.“ Ilona vytáhla klíče od auta a dálkovým ovládáním otevřela dveře. „Tak zase ve středu,“ řekla a usedla za volant. „Jasně,“ řekla jsem a zamávala jí. Pak jsem zamířila na tramvajovou zastávku.

Na chodbě někdo byl

O necelou hodinu později jsem už vystupovala z tramvaje a s taškami napěchovanými potravinami jsem se vláčela k domovu. Byla jsem unavená jako kotě a hladová jako vlk.

Už jsem se moc těšila, až si namažu krajíc chleba pomazánkovým máslem a obložím si ho šunkou a pokrájeným rajčetem.

Odemkla jsem vchodové dveře a rukou stiskla vypínač. Nic. Tma jako v pytli byla stále. „Do háje,“ ulevila jsem si tiše a poslepu zamířila k místu, kde jsem tušila začátek schodiště.

Zrovna jsem našlapovala na první schod, když jsem uslyšela na opačném konci chodby nějaký šramot.

Praštila jsem ho

Otočila jsem se a očima se snažila proniknout tmou. „Asi se mi jen něco zdálo,“ pomyslela jsem si, protože jsem nejprve vůbec nic neviděla. Pak jsem si ale všimla jakéhosi obrysu.

Vypadalo to jako postava. Byla vysoká a mohutná a přes hlavu měla kapuci. Usoudila jsem, že je to muž. Dvě tři vteřiny se nic nedělo a pak se dotyčný začal přibližovat. Dostala jsem strach. „To bude určitě zloděj,“ napadlo mě.

Aniž bych o tom více přemýšlela, vytáhla jsem z tašky okurku a dotyčného s ní majzla po hlavě. Pak jsem ho ještě kolenem kopla do rozkroku.

Byl to soused

„Jauvajs!“ vykřikl muž. „Sakra, ženská! Vy jste se snad dočista pomátla!“ hekal bolestí. „To takhle běžně mlátíte sousedy!“ Hrklo ve mně. „Panebože. Moc se omlouvám. Měla jsem vás za zloděje,“ vychrlila jsem.

„Kdo vlastně jste?“ „Novák. Vašek. Bydlím ve čtvrtém patře. Nastěhoval jsem se před měsícem,“ řekl a opět zasténal. „Pojďte,“ řekla jsem a vzala jsem ho za paži. „Dám vám na to led.“

Povečeřeli jsme

Vašek si držel sáček s nasekaným ledem u hlavy a zvědavě si mě prohlížel. „Je mi to vážně líto,“ řekla jsem znovu. Vašek se usmál. „Na ránu do hlavy se neumírá.“ Nervózně jsem přešlápla. „Co kdybych udělala alespoň něco k večeři?“ Vašek přikývl.

„Pokud to nebude okurka, tak moc rád.“ Zasmáli jsme se. Nasypala jsem do vody těstoviny a udělala k nim rychlou rajčatovou omáčku. „Jsou výborné,“ řekl hned po prvním soustu. Naše první společná večeře dopadla nakonec skvěle. Netrvalo to dlouho a Vašek mě pozval na oplátku k sobě…

Olina K. (40), Praha