Můj omyl způsobil něco, s čím jsem nepočítala a co jsem nechtěla.

Jedno staré přísloví říká: dvakrát měř a jednou řež. Platí to i situacích, kdy se člověk snaží angažovat v něčem, co se ho vlastně přímo netýká.

Řekla mi jeho jméno

Měla jsem v práci jednu kolegyni, nad kterou jsem tak trochu držela ochrannou ruku. Jmenovala se Adriana a byla o dost mladší než já, krátce po třicítce. Prožila si tvrdé dětství, když ho strávila v dětském domově.

Na jednu stranu lidem moc nedůvěřovala, na druhou byla ale dost naivní. Jednoho dne jsem si všimla, že je Adriana hodně zamlklá a v jejích očích jsem zahlédla slzy. Zajímala jsem se o to, co se jí stalo. Nechtěla mi to nejdřív říct.

Pak z ní vylezlo, že je v jiném stavu. Čekala ale bohužel dítě se ženatým mužem. Situaci jsem dál sledovala prostřednictvím toho, co mi Adriana byla ochotná prozradit. Vyvíjelo se to typicky:

její milenec a svůdce jí nejprve urazil tím, že dítě určitě není jeho a pak se s ní rozešel. Ona se ale rozhodla miminko nechat, i když to bylo v jejím postavení nerozumné. V pátém měsíci odešla na rizikové těhotenství. Bohužel to nedopadlo dobře.

O dítě Adriana přišla a sama přitom málem zemřela. Navštěvovala jsem jí v nemocnici. Měla velké komplikace a její stav se zhoršoval. Když jsem viděla, jak je na tom, zmocnil se mě vztek. Chtěla jsem znát jméno toho ženatého muže. Adriana mi ho nechtěla říct.

Prozradila mi ho vlastně až den předtím, než zemřela. Byla jsem odhodlaná udělat tomu darebákovi ze života peklo!

Vzala jsem to přes jeho ženu

Adriana mi řekla adresu a jméno člověka, kvůli kterému vlastně zemřela. Já jsem měla s muži ve svých jednačtyřiceti letech také dost špatných zkušeností. Proto jsem považovala pomstu téměř za svoji povinnost.

Nemusela jsem se na nic a na nikoho ohlížet, byla jsem rozvedená a můj jediný syn žil se svým otcem. Nejprve jsem si ujasnila, že Jiří Kolář skutečně bydlí na adrese, kterou mi Adriana řekla. Byl to desetipatrový věžák.

Postupně se mi podařilo zjistit o Kolářovi víc. To, že je ženatý, jsem samozřejmě věděla. Mohlo mu být tak kolem pětačtyřiceti let. Hrála jsem si na soukromého detektiva a vystopovala jsem i jeho pracoviště.

Ještě jsem nevěděla přesně, co udělám, ale chtěla jsem, aby své chování tvrdě zaplatil. Nakonec jsem na to přišla. Kolář žil ve spokojeném manželství a jeho žena o milenkách nic nevěděla. Pochybovala jsem, že Adriana byla jedinou, se kterou měl poměr.

Cestu pomsty jsem proto namířila směrem k paní Kolářové. Také o ní jsem si zjistila, co se dalo. Jakmile jsem věděla, kde pracuje, zavolala jsem jí anonymně jako Jiřího milenka.

Naléhala jsem na ni, kdy už se rozvede – její manžel mi to slíbil a ona je jedinou překážkou v našem štěstí. Ukázalo se, že paní Kolářová je přecitlivělá a žárlivá žena, ale také rázná. Cítila jsem, že mi hned uvěřila.

Po několika dalších telefonátech mi sdělila, že manžela už z bytu vyhodila a že ho tedy mám pro sebe. Prý zapíral, ale nebylo mu to nic platné.

Bylo to hrozné zjištění!

Při vzpomínce na Adrianu jsem necítila moc velkou vinu za to, že jsem někomu rozbila manželství. Zbývalo ještě říct Kolářovi do očí, proč se mu to stalo. Jednoho dne jsem ho zastavila před jeho prací a všechno mu vylíčila. Díval se nechápavě a potom zoufale.

Začal tvrdit, že žádnou Adrianu nezná. Potom mi řekl hroznou věc: jeho jméno si prý občas „vypůjčil“ jeden jeho kolega sukničkář – a ten mu také před časem řekl, že přivedl nějakou dívku do jiného stavu. Pochopila jsem, že jsem se pomstila tomu nepravému.

Dát dohromady manželství Kolářových se ale už nepodařilo, i když jsem se snažila jeho ženě všechno poctivě přiznat. Jméno toho svého kolegy mi Kolář odmítl prozradit.

Po téhle zkušenosti, kdy jsem tak nešetrně zasáhla do cizích životů, mě ale na další pomstu přešla chuť. Zůstaly ve mně jen smutek a každodenní vzpomínka na moji bývalou kolegyni.

Romana Z. (43), Opava