Kdeže je původní nadšení mé ženy Jarmily, která kdysi tak moc milovala děti a svou profesi! Dnes je z ní troska. A za všechno může pár nevychovaných spratků.

Stačilo dvacet let ve školství a moje žena má z dětí panickou hrůzu. Sami děti nemáme a vinu na tom nese i povolání mé manželky. V jednu chvíli je přestala mít ráda.

Nesnese dětský křik, je alergická na dětský pláč. Po škole, pedagogické fakultě, kde jsme se poznali, byla pár let v mateřské školce, pak nastoupila na první stupeň, odtud povýšila na druhý stupeň základní školy.

Definitivní tečku udělala škola pro děti, které nejsou tak úplně snadno socializovatelné. Tedy ne docela, zcela poslední tečku udělá půlroční pobyt v psychiatrické léčebně, částečně zaviněný tím, že si Jarmila všechnu frustraci vylila na jedné žákyni, která byla navíc z širšího příbuzenstva. Profese mé ženy vlastně zničila naši rodinu.

Já se škole vyhnul

Jarmila bývala veselá dívka, jemná, světlovlasá, taková rozpustilá. Byla s ní legrace. Na fakultě si ráda s každým povídala a neznám z té doby nikoho, kdo by ji neměl rád. Do mateřské školky začala chodit napraxi během školy.

Stále ji to bavilo, i když bylo vidět, že jí děti berou hodně energie. Promovali jsme společně, studovali jsme stejnou aprobaci – čeština, občanská nauka, speciální pedagogika.

Měla naivní představy

Krátce poté jsme se odstěhovali z Prahy. V Liberci jsme snáze dostali místo, a navíc jsme náš malý pražský byt směnili za velký v krásném prostředí.

Já jsem ale u postižených dětí vydržel jen chvíli, zlákala mě vidina mnohem vyššího platu v jedné zahraniční firmě, i když náplň práce byla mé původní profesi zcela vzdálená, prodával jsem konzervy, pracoval jsem jako obchodní cestující. Jarmila ale brala učitelství jako své poslání a nechtěla se ho vzdát.

Chtěla učit děti ze sociálně slabých rodin vyjmenovaná slova.

Jako třídní učitelka trvala na dodržování kázně, disciplíny, pravidel slušného chování, a to i mimo školní budovu. Byla posedlá tím, že ze svých dětí udělá premianty, i když to byl nadlidský úkol, protože většina jich byla z rodin, kde se to nemohlopovést už kvůli genetické výbavě.

Tvrdila, že má své malé svěřence ráda a já jí to rád věřil. Ovšem jak rostli, stávali se z nich rychle větší a větší grázlové.

Když jednoho žáka přistihla na parkovišti na náměstí, jak oslovuje německé řidiče v mercedesech a nabízí jim svou nezletilou sestru Eriku, žalovala na něj u ředitele školy a ten poslal kluka do diagnostického ústavu. V tu chvíli jsme měli na krku celou jeho rozvětvenou rodinu.

Přišel zkrat

Vyhrožovali jí, pronásledovali a na každém kroku uráželi tak dlouho, než se sama v zoufalství postarala, aby si její škola Roberta vyžádala zpět s tím, že jeho provinění není tak vážné. Paní učitelka „si to trochu přibarvila a omlouvá se“, vzkázali.

Nastalo ovšem peklo ještě větší, protože Jarmila ztratila i to minimum pracně budované autority a už ji neposlouchal vůbec nikdo.

Ze školy chodila strhaná a zoufalá, byla duchem nepřítomná a před očima se ztrácela, rychle hubla. Ředitel ji dal do jiné třídy, ale po roce začalo vše znovu.

Ten zlomový okamžik, ten tragický moment, nastal kvůli poměrně zdánlivé banalitě a hlavně nebyl vůbec pro její situaci typický.

Ačkoli se děsila většinou jen odrostlých kluků, kteří několikrát propadli, k neuváženému a zkratovitému činu ji vyprovokovala holčička tak křehká, že z ní opravdu nikdo strach mít nemusel. Jenomže se s mou Jarmilou začala hádat.

Měla službu ve třídě a měla umýt tabuli, ale Jarmile se její práce zdála liknavá a také jí to vytkla. Lenička se ovšem vzepřela a odmítla rozmatlanou tabuli umýt znovu. Měla smůlu.

V Jarmile se hromadil vztek spolu s frustrací a bezmocí velmi dlouho a právě v tuhle chvíli padla poslední kapaka a pohár přetekl.

Milou Leničku zasypala údery rukama do těla a hlavy, bušila do ní tak zuřivě, že měla co dělat celá třída plná výrostků, než ji od té nebožačky odtrhli.

Co budeme dělat?

Do sanatoria pro duševně nemocné mou ženu odvezli tehdy rovnou ze školy. Po týdnu ji pustili, ale na doporučení psychiatra musí absolvovat ještě půlroční kúru v jiném městě.

Ironií osudu bylo, že zmíněná Lenička je vlastně vzdálenou příbuznou, patří do naší rodiny ze Jarmiliny strany. A ta se od nás jako „jeden muž“ vzápětí odvrátila. Najednou nemáme nikoho, jen pár příbuzných z mé strany, kteří ovšem žijí převážně na Slovensku.

Vydělávám na nás na oba, a pokud najde má žena práci, určitě to ve školství nebude. Přemýšlím, kde se stala chyba, ale na nic nepřicházím. Ano, měla spoustu ideálů a šla učit děti možná s trochu naivními představami. Ale je to chyba? Nebo jsem vinen já? Měla ode mě veškerou podporu, které jsem byl schopen.

Delší dobu jsem ji od školství odrazoval, nabádal ji, ať to udělá jako já, ale byla tvrdohlavá, až na to doplatila. Dopadla jako učitelka ve filmu Obecná škola, jenomže ta nikoho nezmlátila.

A po Jarmile do školy žádný Igor Hnízdo nenastoupil, ty děti si tam pořád dělají, co chtějí. Časem opět přivedou nějakou učitelku do blázince. Až se Jarmila vrátí ze sanatoria, odstěhujeme se asi zpátky do Prahy. Anonymita velkoměsta nám pomůže. Na severu Čech zůstat nemůžeme.

Vojtěch (58), Liberec