Říká se, že krev není voda. Ale někdy se k vám vlastní mohou zachovat hůř než cizí a naopak. Vždycky jsem měla za to, že naši Magdalénu vychováváme nejlépe, jak umíme.

Jenže i přesto s ní začali být problémy, už když byla na střední škole. Byla hrozně prolhaná, tu a tam něco ukradla. Moc nás to s manželem trápilo, jenže na ní nezabíraly prosby ani hrozby. Když byla ve třetím ročníku, měl manžel nehodu.

Na dálnici do jeho auto mobilu naboural kamion. Půl roku jsem s ním v podstatě byla v nemocnici, každou chvilku, kterou jsem mohla a kterou mi lékaři dovolili. Bylo to strašné, manžel na tom byl špatně a pomalu odcházel.

Je hrozné to říct, ale moc pomalu. Hrozně trpěl a já ke konci myslela už je na to, aby měl tu hrůzu za sebou. Na Magdalenu jsem samozřejmě neměla čas. Úplně jsme se odcizily.

Ať jsem se v následující letech snažila jak chtěla, zela mezi námi propast. Kdybych byla chytřejší, možná bych právě kvůli tomu pojala podezření, když se mi před rokem a půl najednou objevila přede dveřmi.

Vypadala hezky, stala se z ní upravená a uhlazená mladá žena. Zdálo se, že za minulostí udělala tlustou čáru a ráda by napravila, co napáchala.

Věřila jsem jí

Nastěhovala jsem si jí k sobě, seznámila jsem se s jejím partnerem. I ten na mě dělal dobrý dojem. Byl sice starší než ona, ale také byl velmi rozumný.

Chtěla jsem nám vynahradit všechno, o co jsme přišly a dát dceři najevo, že jí zase věřím. Byla jsem prostě hloupá. I díky promyšlenému nátlaku jejího přítele, jsem na ní nakonec přepsala domek a věnovala jí většinu svých úspor.

Jenže když ze mě dostali co chtěli, obrátili během pár dnů. Najednou jsem jim byla na obtíž. Z domku mě vystěhovali do zahradního altánku. Prý mám být ráda, že jsem neskončila na ulici. Byla jsem na dně a napadaly mě tenkrát různé věci.

Jednou jsem stála na mostě a přemýšlela, jaké by to bylo, se vším skončit. Právě tehdy mě ale oslovila kamarádka ze základní školy. Nemluvily jsme spolu léta, ale přesto jsem jí na otázku, jak se mám, vyklopila úplně všechno.

Nejenom, že projevila pro mé problémy pochopení, ale hned začala jednat. Nabídla mi, abych se nastěhovala k ní, že je také vdova a ve dvou nám bude lépe. Sehnala známého, který mě ještě ten den přestěhoval z altánku k Monice.

Našla jsem u ní zázemí, které jsem potřebovala. Jenže tím to neskončilo.

Pomůže právník?

Přivedla mi svou neteř, právničku, a ta se teď snaží dosáhnout toho, aby se mi alespoň něco z toho, o co mě vykutálená dcera a její nápadník připravili. Není to lehké, nicméně naději neztrácím.

Doufám že to vyjde. Pokud ano, zaplatím z toho pro sebe, Moniku a její neteř parádní dovolenou. Svou „dceru“ už bych nejraději nikdy neviděla.

Zato holky jsou pro mě v tuhle chvíli těmi nejdůležitějšími lidmi na světě a nějaká pokrevní pouta na tom vůbec nic nezmění.

.