Miluju nade vše kočky. Okolí mě za to odsuzovalo, že jsem prý introvertní a nemám ráda lidi. Normální je totiž mít psa! Já ale díky tomu zachránila starého člověka.


Jsem šťastně vdaná, mám dvě dospělé děti a čtyři vnoučata. Přesto se občas dozvídám, že nejsem normální. Miluju totiž kočky, a to tak moc, že jsem jejich chovatelkou a členkou místního „kočičího spolku“. Už léta chodím krmit toulavé kočky.

Když je chodíte delší dobu krmit na jedno místo, získáte přesnou představu nejenom o strávnících, ale i tom, kolik toho spořádají.

Proto jsem si nemohla nevšimnout, že byla moje kočičí skupinka náhle výrazně hladovější. Nejdřív mě napadlo, jestli nepřibyli další strávníci. Krmila jsem tedy víc, misky byly ale vymetené stejně. Jednou mě ale zastavila sousedka.

„Myslím, že vám někdo krade krmení…“, nevěřícně jsem se na ní podívala, přece by nikdo nekradl krmení kočkám? „Už několikrát jsem večer z okna někoho u misek totiž viděla.“

Zloděj se ukázal

Hned druhý den jsem si vzala teplejší bundu, a vyrazila. Když jsem dala kočkám do misek a pomazlila se, schovala jsem se. Po půl hodině už mi dřevěněly nohy a uvažovala jsem, že to vzdám.

Už jsem se chystala odejít, když jsem spatřila shrbenou postavu, která se belhala mým směrem.

Když se přiblížila, bylo rozeznat, že to je starý pán. Když přišel na místo, rozhlédl se, pak se ztěžka ohnul a pohladil kočky, které tam byly. Pak se natáhl k nejbližší misce, a vyklopil její obsah do igelitové tašky.

„Je mi to moc líto, ale já se musím taky postarat o kočičky…“, slyšela jsem ho. Můj vztek byl ten tam.

Když se starý pán vydal na zpáteční cestu, zpovzdálí jsem jej sledovala a přemýšlela, co bych měla udělat. Když došel k malému domku a otvíral vrátka, opatrně jsem k muži přistoupila. „Chodím krmit toulavé kočky, a dneska jsem vás tam viděla, co jste udělal. Ráda bych vám pomohla.“

Velká kočičí rodina

Stařeček se na mě smutně podíval. „Nezlobte se na mě, prosím, nechtěl jsem těm kočičkám brát jídlo. Ale….. stala se mi taková věc…“ Za chvilku jsem už stála uprostřed jeho kuchyně. Všude kolem mňoukaly kočky, od koťat po dospělé.

Starý pán vyprávěl, že jeho manželka milovala kočky a starala se o ně. Po její smrti se mu staly nejbližšími přáteli.

Penzi měl malou, ale na krmení a veterináře vždycky dal peníze dohromady. Jeho kočičky byly kastrované, ale protože krmil i ty toulavé, jedna z nich mu vyvedla v kůlně koťata. Než je stačil vykastrovat, skončil v nemocnici. Během jeho nepřítomnosti krmila kočky sousedka.

Když se starý pán po několika měsících vrátil, měl kromě nezaplacených účtů na zahradě kočičí farmu. I když se uskrovnil, na dostatek jídla pro kočičky mu nezbývalo.

Hned jsem zavolala dětem a vnukům. Společně jsme na jejich facebooku vyhlásili sbírku na krmení a umisťovací akci. Do zimy se nám podařilo umístit všechna koťata, aby starému pánovi zůstalo doma zase pouze jeho šest koček po manželce.

Starý pán se stal čestným členem našeho kočičího klubu a našel tak ve svém požehnaném věku nádherné uplatnění.

Daniela (57), Praha