Člověk si v životě prožije řadu bolestí, ale ta nejhorší bývá způsobena někým, koho jsme milovali.    

Honza se do našeho města přistěhoval, když jsem chodila do osmé třídy. Byla jsem docela živá dívka a měla jsem nějaké ty pubertální průšvihy, současně jsem ovšem měla i velký smysl pro romantiku. A právě do Honzy jsem se strašně moc zamilovala. On mě ale přehlížel a okázale dával najevo svůj nezájem.

Vzdala jsem se školy!

Ta láska mě nepřešla ani poté, co jsme společně začali chodit do místního gymnázia. Teprve ve druhém ročníku Honza otočil a najednou byl mým největším ctitelem. Začali jsme spolu chodit a prožívala jsem tak první opravdovou lásku se vším všudy.

Jako většina dívek v tom věku jsem věřila, že spolu budeme navždy. A ono to tak nejdřív skutečně vypadalo. Vydrželo nám to až do maturity. Rozdělit nás měla až vysoká škola. Honza se hlásil na práva, já na ekonomiku. Zatímco on se nedostal, mě přijali.

Právě tehdy mi Honza navrhl, abychom se vzali a založili rodinu. Postavil mě tak před nelehké rozhodování. Doma si vždy přáli, aby ze mě byla vysokoškolačka s diplomem. Zakládali si na tom a já jsem jim to chtěla splnit, ostatně i kvůli sobě a své budoucnosti.

Najednou jsem se měla všeho vzdát. Co by člověk pro lásku neudělal. Na vysokou školu jsem tedy nakonec nešla a místo toho nastoupila do své první práce.

Prý se na to necítil

Svatbu jsme si naplánovali tak, abychom se brali první jarní den, krátce před mými dvacátými narozeninami. Připadalo mi, že všechno v životě mi vychází. Vznášela jsem se na růžových obláčcích.

S Honzou jsme často plánovali do detailů naši budoucnost včetně jmen, jaká dáme dětem. Chtěla jsem mít velkou rodinu a Honza mi připadal jako někdo, kdo mě bude vždy chránit, milovat a s kým budu šťastná. Také moji rodiče si budoucího zetě oblíbili.

V lednu už jsme měli zajištěnou celou organizaci svatby včetně termínu na Staroměstské radnici. Jenže dva týdny přede dnem, který měl být nejkrásnějším v mém životě, přišla ledová sprcha.

Honza mi zničehonic a bez důvodu oznámil, že se ještě ženit nechce, protože se na to necítí. Měli bychom si prý spíš život užívat a počkat, jestli se k sobě opravdu hodíme. Namítala jsem, že se přece známe tak dlouho a už jsme spolu od druháku na gymnáziu.

Honza ale očividně úmyslně dovedl náš rozhovor až tak daleko, že jsme se pohádali jako nikdy předtím. Svatba byla zrušena.

Nejprve mě nepoznal

Pořád jsem nějak doufala, že se všechno vysvětlí a půjde podle původního plánu. Byla jsem naivní, Honza mi prostě jednoho dne natvrdo řekl, že se rozcházíme a pak se odstěhoval pryč. Můj sen se totálně zhroutil. Čas ale dokáže zahladit i hodně citlivé rány.

Po pěti letech jsem se vdala doopravdy, za muže, který držel a drží své slovo. Na Honzu jsem si vzpomněla jen občas, ale pokaždé jsem přitom pocítila lítost a zklamání. Netušila jsem, že nás čeká v životě ještě jedno setkání.

Poté, co jsem vystřídala několik zaměstnání, pracovala jsem na městské hygienické stanici. Jedno oznámení mě zavedlo do restaurace, kde měly být závažné problémy. A také že byly.

Ve chvíli, kdy jsem je na místě řešila a chtěla provozovnu zavřít, přijel její majitel. Byl to muž, který mě kdysi zradil, Honza. Já jsem ho poznala na první pohled, on mě ne. Chtěl se mnou mluvit v soukromí.

Nabídl mi úplatek a vysvětloval, že si kvůli dluhům nemůže dovolit, abychom mu restauraci zavřeli. Chvíli jsem ho nechala mluvit. Pak jsem mu řekla, že bych úplatek nevzala ani v případě, že by se mezi námi v minulosti nic nestalo.

Teprve v tu chvíli Honzovi, mimochodem už docela sešlému chlapovi, došlo, s kým mluví. Omlouval se, ponižoval se, skoro se přede mnou plazil, prostě nedůstojný komediant. Měl to marné.

Pomstu po letech jsem si vychutnala důkladně a navíc s oporou zákona v zádech. Pak už jsem Honzu nikdy neviděla, jen jsem se doslechla, že mu zavřeli ještě další restauraci v jiném městě. Nebylo mi ho ani trochu líto.

Jana K. (48), Praha