Během firemních přesunů nám osud přihrál do kanceláře novou kolegyni Irenu, která nám pěkně zavařila. Nejen že nás neustále poučovala, ještě se pasovala do role uklízečky.

Když se v naší firmě začaly šířit drby o tom, že se bude měnit složení kanceláří, všichni jsme panikařili. Někde to fungovalo sice lépe a někde zase hůř, ale vesměs by raději všichni zůstali tam, kde byli. Hlavně my s kolegyní Janou jsme se děsily toho, že by nás rozdělili.

Nebudu vám lhát, měly jsme v kanceláři skvělý „babinec“, a představa, že nám tam dají nějakého chlapa nebo že budeme každá jinde, byla naprosto příšerná.

Vždyť právě kvůli pohodovému kolektivu jsme v práci často zůstávaly i „přesčas“ a toto byla opravdu čára přes rozpočet.

Hned si stěžovala, jaký máme nepořádek

Jakmile jsme se dozvěděly, že u nás se provede jen jeden přesun, a to kolegyně Moniky, spadl nám kámen ze srdce. Monika byla sice fajn, ale byla tam jen chvíli, a navíc jen jako záskok.

Naopak k nám měla přijít jakási Irena a my s holkami doufaly, že skvěle zapadne. Jenže to jsme se přepočítaly. Jen co si donesla krabice s věcmi, začala nás dirigovat a rýpat do toho, jaký máme v kanceláři nepořádek.

Neustále běhala s dezinfekcí v ruce

Na to, že nás tam bylo šest ženských na malém prostoru, jsme to tam měly útulné a myslely jsme, že to Irenu třeba druhý den přejde. No, to jsme se tedy šeredně spletly.

Na druhý den totiž přišla s celým arzenálem úklidových přípravků a začala dezinfikovat a uklízet vše, co jí přišlo pod ruku. A to byly většinou naše věci.

Netrvalo tak dlouho, a naše kancelář byla sterilní jako operační sál. Ovšem také stejně tak „útulná“.

 Dokonce to došlo tak daleko, že nám začala vyhazovat naše věci a neustále si stěžovala na naše parfémy, občasné soukromé telefonáty, a ještě nás poučovala o jídle.

Už už se zdálo, že některá nás vybouchne a pošle Irenu někam úplně jinam, než by snad sama chtěla. Osud se nad námi ale naštěstí smiloval. To když si Irena našla novu práci a u nás dala výpověď.

Co vám budu povídat, energická a přemoudřelá kolegyně nikomu nechyběla. Něco tu po ní ale přece jen zbylo. Ještě řadu měsíců byl v naší kanceláři cítit silný odér dezinfekce, kterou Irena stříkala na všechno, co jí přišlo pod ruku.

Soňa Č., 53 let, Praha