Možná za to může jen moje špatná zkušenost, ale to na věci nic nemění. Láska je o něčem jiném než o nabubřelých slovech na radnici.
Neviděli jsme se víc jak půl roku. Jsem dost nervozní. Tomáš přichází svižný kokem a se svým typickým úsměvem. Je trochu pohublý a působí méně sebejistě než jindy. Cítím, jak se mi zas podlamují kolena. Mám ho pořád moc ráda, ale zatím jsem mu to bohužel nedokázala říct.
Měla jsem na to přitom dost času. Do doby než jsem to všechno pokazila. Ale kdo se mi může divit, že jsem měla strach. Po těch nedobrých zkušenostech.
Moje krásná láska
Do Luboše jsem se tehdy zamilovala na první pohled. Mladý, hezký, chytrý a milý. Tak jsem ho viděla přes své zamilované růžové brýle. Byla jsem šťastná, že ani jemu jsem nezůstala lhostejná. Začali jsme spolu chodit a já prožívala krásné časy plné lásky.
V duchu jsem už viděla náš krásný společný život, plný citu a porozumění. Naši útulnou domácnost a děti, které se nám jednou narodí. Bylo nádherné takhle snít a držet se přitom s Lubošem za ruku.
Společný život
Po dvou letech známosti jsme s Lubošem začali spolu bydlet. V garsonce zařízené přesně podle našich představ. Byli jsme tak sehraní a stále ještě zamilovaní. Proto, když mě Luboš požádal o ruku, řekla jsem bez váhání ano.
Nic jiného než být Lubošovou manželkou, jsem si vážně nepřála. A svatbu jsme měli opravdu krásnou.
Pořád milý, ale…
Přestěhovali jsme se do nového většího bytu a užili si krásnou svatební cestu. Byla jsem stále ještě zamilovaná a jako mladá paní domu jsem se cítila skvěle. Přesto jsem si začala všímat určitých změn v Lubošově chování.
Už nebyl tak pozorný, už se tolik nesnažil chovat se mile. I ten jeho okouzlující úsměv byl najednou nějak na příděl.
Je to prý normální
Kamarádka mi říkala, že je to normální. Prý nemůžu od chlapa čekat pořád jen romantiku. Snažil se, dokud si mě namlouval a teď už nemusí. Má mě jistou. Má na to papír. Nechtěla jsem se s tím smířit a snažila jsem se Lubošovi dát najevo, co mě trápí.
Nechápal to. Moje nespokojenost a jeho nepochopení vedlo k častým hádkám. Začali jsme se odcizovat.
Ani děti k nám nechtěly
Doufala jsem, že vše se zlepší, až se budeme společně starat o děti. Jenže, když jsem otěhotněla, moje radost netrvala dlouho. Potratila jsem. Úplně jsem se z toho sesypala. Potřebovala bych trochu pochopení a podpory od manžela.
Ten to ale se mnou vůbec neprožíval. Dokonce se zdálo, že je rád, že to nedopadlo. Stal se z něj pohodlný lenoch a dítě se mu zdálo jako příliš mnoho práce a starostí. Nahlas to neřekl, ale cítila jsem to z něj.
Strašlivé zklamání
Když jsem znovu otěhotněla, Luboš mi vyčetl, že jsem nezodpovědná ke svému zdraví. Znovu jsem potratila a znovu doufala, že mě manžel vezme do náruče a bude se snažit mě nějak utěšit a podpořit.
Místo toho, jak jsem se dozvěděla, zapíjel s kamarády dobrou zprávu, že nakonec otcem nebude.
To byl konec! Obrovské zklamání z muže, s kterým jsem chtěla zůstat celý život, už nešlo přejít. A já podala žádost o rozvod. Vůbec nechápal, proč to dělám. Ale žádost nakonec podepsal.
Věřit někomu? Ani náhodou!
Zůstala jsem několik let sama, bez mužů a bez dětí. Dalšího vztahu jsem se bála. Přestala jsem věřit na lásku, přestala jsem věřit mužům. A smířila se i s tím, že žádnou rodinu, domácnost a děti mít nebudu. Upnula jsem se na svou práci.
Věnovala se sebevzdělávání a navštěvovala několik kurzů. A právě tam jsem potkala Tomáše.
Nenechal se odbýt
Když mě oslovil, zda mám vedle sebe v učebně volnou židli, projel mnu už dávno zapomenutý pocit. Ale snažila jsem se ho zaplašit. Nechala jsem chlapíka, aby si vedle mě sedl,ale pokus o další konverzaci jsem rázně utla.
Přesto mě ta situace úplně rozhodila a vylekala. Jenže ten člověk byl neodbytný. Další týden mě už zatáhl do nezávazného rozhovoru a za další mě už pozval na kávu. A já prostě šla! Musela jsem si přiznat, že v tom zase lítám. Že jsem opět zamilovaná. Tomáš, tak se jmenoval, mě docela okouzlil.
Říkám, rozhodně ne!
Měla jsem po dlouhých letech novou a krásnou lásku. Byla jsem moc zamilovaná, ale pořád jsem žila ve strachu, že se to zase dříve nebo později nějak pokazí. Hlavně nebýt trvale pod jednou střechou, hlavně žádná svatba!
A tak, když po třech letech známosti přede mnou Tomáš poklekl s prstýnkem v ruce, řekla jsem ne. Snažila jsem se mu vysvětlit, že naše láska je krásná i bez úředních papírů. Moje odmítnutí jeho žádosti o ruku se ho ale přesto dotklo. Asi i proto neváhal a vzal půlroční pracovní nabídku v cizině.
Konečně to řeknu nahlas
Měla jsem několik měsíců času přemýšlet o Tomášovi, o sobě, o lásce a o životě. Už vím, že o toho skvělého muže nechci přijít. Ale také vím, že už se podruhé v životě nevdám a je třeba, aby to pochopil.
Snad se to povede, když mu konečně přiznám, jak moc ho mám ráda. Už se prostě nesmím bát říct nahlas: Miluju tě.
Hana K. (59), Opava
