Těšili jsme se na klidné stáří ve vlastním bytě.  Nikdy by nás ve snu nenapadlo, že nás o všechno připraví náš báječně vychovaný potomek.

B yli jsme obyčejní lidé, kteří se našli už v dětství. Chodili jsme spolu do školky, pak do školy a nakonec jsme se potkávali na místních čajích a zábavách.

Nebyla to láska na první pohled, ale vyvíjela se postupně z kamarádství a dlouholetého porozumění. Každý jsme si prožil velké zklamání jinde a nakonec jsme si tak nějak zbyli. Náš společný život byl stejný, jako u většiny jiných manželství.

Na pár věcí jsme s mužem ale byli opravdu hrdí. Nejvíce pyšní jsme byli na to, že jsme dokázali dobře vychovat naše děti. A že jsme po většinu života bydleli ve vlastním. Těšili jsme se, že v malém, ale útulném sídlištním bytě v klidu dožijeme. Mýlili jsme se ve všem.

Peníze na ulici

Byt jsme museli opustit. A mohl za to náš skvěle vychovaný syn. Začalo to nenápadně. To když se za dveřmi objevila pošťačka a v ruce držela obálku s modrým pruhem. Ještě než jsem ji otevřela, jsem muže podrobila křížovému výslechu.

Myslela jsem si naivně, že zase jel načerno a zapomněl zaplatit pokutu. Jenže skutečnost byla mnohem horší. Když jsem otevřela obálku a začala číst, připadala jsem si jako ve špatném filmu.

Psalo se tam, že na základě soudního rozhodnutí se budeme muset vystěhovat z vlastního bytu. Důvod? Naše skvěle vychované dítě, které jsme roky neviděli, ručilo za své podnikání naším bytem. Jen nám to celé ty roky nikdo neřekl. Firma našeho syna zkrachovala.

A my tím pádem skončili na ulici. Dokonce tam bylo i datum, dokdy musíme náš byteček, který jsme celý život spláceli, opustit. Pokud to neuděláme dobrovolně, dorazí exekutor i s policejním doprovodem. Další šok nás čekal, když jsme se vydali za synem dlužníkem.

Všechno přiznal

Ani nezapíral. Hájil se tím, že když dával náš byt jako záruku, říkali mu všichni, že je to vlastně jen jako. Že i kdyby podnikání špatně dopadlo, na byt nikdo nesáhne. Proč nám nikdy neřekl o tom, že po něm a vlastně i po nás jdou exekutoři?

Dál jsme se ve vysvětlování nedostali. Manžel v tu chvíli zkolaboval. Ani rodinný přítel, právník, pro nás neměl dobré zprávy. To, jak dostal syn náš byt do své smlouvy, zůstalo i jemu záhadou. A tak se můj muž z nemocnice stěhoval rovnou na ubytovnu.

Dcera si nás k sobě vzít nemohla. A já zase nechtěla riskovat to, že by ho srdce znova zradilo v momentě, kdy by nás z našeho již bývalého bytu vyváděla policie. Začali jsme jako kdysi. Od začátku.

Jiřina (57), Chomutovsko