Byl to úplně nový dům. Když jsme se seznamovali s našimi sousedy, těšili jsme se z toho, že jsou všichni milí a příjemní. Časem se ukázalo, že to není tak docela pravda.

Noví obyvatelé, většinou hned jak se přistěhují, začnou obvykle zuřivě zvelebovat svoje nové obydlí.

Nejde jen o nějaké to přitloukání obrázků a poliček, často se někdo rozhodne najednou vyměnit podlahu, která mu nevyhovuje, do koupelny zasadit novou vanu nebo dokonce udělat vchod do ložnice na jiném místě než je, a tak podobně.

A to jsou potom rány! A toho prachu po celém domě! Užili jsme si tenkrát dost, než se konečně všichni tak nějak zabydleli a v domě nastal klid. No, ovšem jak se to vezme.

Bydleli jsme v paneláku, takže o klidu v pravém slova smyslu se moc mluvit nedá. Byl to jeden z posledních, co se v Praze postavil, pak už se začaly domy stavět přeci jen rozumnějším způsobem.

Všichni o všem vědí

A jak je obecně dobře známo, panelák je taková česká králíkárna s tenkými zdmi, dlouhými společnými chodbami a s tím vším souvisejícími specifiky. Když někdo za zdí kýchne, v kredenci vám nadskočí hrnečky s talířky.

A to jsou ještě ty kultivovanější druhy zvuku. Pokud ale máte za souseda polovičního blázna, je takové bydlení docela utrpení. Já dodnes nechápu, že jsme to tak dlouho vydrželi a ještě pořád se snažíme.

Byl věčně opilý

Soused, kterému budu říkat raději jiným jménem, dejme tomu třeba Morous, je pro naši rodinu prokletím. Není týden, aby s ním nedošlo k nějakému konfliktu. Mívali jsme pejska. Bílého špice, takového toho chundelatého.

Byl hezký. Sice moc neposlouchal, ale děti ho měly rády. A on neměl rád souseda. Neměl tedy rád žádné sousedy, na všechny štěkal, když je za dveřmi slyšel. A taky štěkal, když jsme s ním šli ven, to zase radostí.

Ale když šel Morous domů, mohl se náš Beník zbláznit vzteky. On byl totiž soused většinou pod parou a různě se tak po chodbě motal, padal na zeď, a Beník štěkal jako pominutý.

Prokopl nám dveře

A jednou na to jeho štěkání Morous reagoval tím, že vzteky prokopl naše dveře. Byli jsme v šoku.

Souseda to taky překvapilo, asi netušil, že má tak těžkou nohu, ale když na něj můj Václav vyrukoval, aby nahradil škodu, odsekl, že máme moc tenké dveře a že je to chyba výrobce a ani po dlouhé tahanici jsme z něj nic nevyrazili.

Nechali jsme si alespoň vyrobit dveře bytelnější a máme lepší pocit, že se nám zloději snad nedostanou do bytu.

Vadilo mu, že chodíme

Tak to byl první incident s opilým sousedem, ale jeho přítomnost nás otravuje pořád a každou chvíli ho musíme řešit. Většinou je to kvůli tomu, že na nás zvoní a ztěžuje si. Bydlí vedle, ale stejně mu vadí, když chodíme po bytě bez bačkor.

Prý to otřásá celým patrem a jeho to budí. On totiž chrápe nejméně do desíti, bůhví, jestli vůbec chodí do práce, já myslím, že nedělá nic, jak se živí, to raději ani nechci vědět. A že píšu, že chrápal? Ano, doslova, to jsme vždycky slyšeli zřetelně. A když my po ránu začneme chodit, jeho to budí.

Noste bačkory!

Nejvíc ho to popuzovalo, když se narodila naše Klárka. Ona vždycky brzy vstala, jak to úplně malé děti dělávají, a začala běhat. Je to malé dítě, ale taky něco váží a dusot jejích patiček jsme vnímali i my, to je pravda.

Ale donuťte tříleté dítě, aby si hned jak vstane, obulo bačkory! To prostě nejde. A ona Klárka si to dupání navíc docela užívala. Soused byl u nás permanentně.

A vysvětloval nám, že máme všichni nosit bačkory s gumovou podrážkou, a pořádně tlustou, jedině pak bačkora tlumí dobře zvuk.

Pořádal hlučné večírky

Takže to jsme si užili kvůli tomu, že děláme hluk. Už aby se člověk pomalu bál šlápnout na podlahu. To atmosféře v rodině tedy moc nepřidá, jen si to představte, nakonec jeden druhého napomínáte, aby se obul, aby nemlátil dveřmi, aby nešoupal židlí.

Je to nekonečné a úmorné. A soused? Ten si klidně udělal doma uprostřed týdne večírek, pozval si dámu, někdy i dvě a nejdřív hráli na gramofon a pak taneček a pak… No, asi víte, co může potom následovat. To jsme pak nespali do rána.

Sebrala jsem odvahu

Byla jsem zoufalá – co já to mám za život kvůli protivnému sousedovi a kvůli muži, který si snad na to trápení zvykl, nebo co? Odhodlala jsem se a jednou takhle, když jsem přišla z práce, tak jsem na souseda zazvonila, že mu to vytmavím.

Noc předtím byla dost divoká. Povídám mu: „Takhle už to dál nejde, vy tu řádíte a já nemůžu spát, kdo to má vydržet!“ I když viděl, že mám slzy v očích, bylo mu to jedno. Řekl, že ho to nezajímá a práskl mi dveřmi před nosem.

Mrtvá myš

Následující ráno jsem pak ve schránce našla mrtvou myš. Neměla jsem pro to žádný důkaz, ale věděla jsem, že nám ji tam dal právě Morous. Od té doby se bojím, co by mohl udělat příště.

Mám strach o našeho Mufíka – nástupce Beníka. Problém je, že nikdo další ze sousedů s Morousem ve válce není. Je to nechutný člověk bez skrupulí, nemorální kreatura a my s ním máme žít. Jak dlouho to ovšem vydržíme, než se stane ještě něco vážnějšího, netuším…

Kamila J. (53), Praha