Ačkoli byla Andrea na druhé straně zeměkoule, zvláštní síly nás spolu spojily. Při pohledu do zrcadla jsem najednou neviděla sebe, ale ji!

Pokud jde o kouzla a čáry nebo věštění a předpovídání budoucnosti, vždycky jsem vůči tomu byla spíše skeptická.

Ovšem poté, co jsem před několika lety na vlastní kůži prožila zvláštní příhodu se svou kamarádkou Andreou, se už na tyto věci dívám jinak, s respektem…

Důvěrnice

S Andreou jsme byly nejlepší kamarádky od útlého dětství. Chodily jsme spolu do školky, poté i na základku a na střední. A dokonce i v dospělosti, kdy už jsme každá měla své vlastní rodiny a mnoho povinností, jsme zůstávaly v pravidelném kontaktu.

Alespoň jednou týdně jsme se navštívily u sebe doma nebo jsme zašly posedět někam do kavárny. Vždy jsme si jedna druhé postěžovaly na své manžele a děti, zavzpomínaly jsme na stará školní léta a tak podobně.

Když se Andree narodilo druhé dítě, tak se naše setkání nekonala už tak často, ale pokud existovala sebemenší příležitost, nenechaly jsme si ji ujít.

Chyběla mi

Před deseti lety jsem žila několik měsíců ve Spojených státech. Moc se mi stýskalo po manželovi i dětech, ale nejvíce mi chyběla právě Andrea – kamarádka, které bych si mohla vylít své srdce, která pro mě měla vždycky pochopení a dobrou radu.

Z našich pravidelných setkání na dlouhou dobu nic nebylo. A jelikož telefonování by nás vyšlo draho, napsaly jsme si jen tu a tam nějaký mail.

Přepadl mě smutek

Jednou v noci jsem se probudila a už se mi nepodařilo znovu usnout. Cítila jsem se sama a bylo mi smutno. Co bych dala za to, kdybych si zrovna v tu chvíli mohla s Andreou popovídat. Vstala jsem a šla se do kuchyně napít.

Světlo jsem nerozsvěcela, byt byl dostatečně ozářený lampami z ulice. Na chodbě jsem procházela kolem velkého zrcadla. Automaticky jsem se na sebe podívala a přitom jsem málem dostala infarkt.

Tvář v zrcadle

V zrcadle jsem neviděla samu sebe, ale tvář mé nejlepší kamarádky Andrey. A vzápětí se ozval i její hlas. Smutek vystřídaly zmatek a úzkost. Tím spíš, že Andrea také vypadala nějak sklesle a ustaraně.

Po chvilce jsme obě zjistily, že si skutečně povídáme v reálném čase. Trvalo to jen pár minut, ale mně ten rozhovor hrozně pomohl. Když jsem se pak chtěla s Andreou rozloučit a obejmout ji, narazila jsem jen na sklo zrcadla.

Ráno jsem si myslela, že se mi to vše jen zdálo. Když jsem ale pak s Andreou mluvila po telefonu, popsala mi neuvěřitelný zážitek, co se jí stal.

Nakonec jsme se shodly na tom, že nás v těžké době spojily prostřednictvím zrcadla nějaké dobré síly, abychom snáze překonaly naše odloučení.

Nela J. (51), Krnov