Tajemný zážitek nám nikdo nevěří, i když jsme ho zažili ve čtyřech lidech.

Je to několik let, co jsme společně s manželem a jedněmi známými trávili dovolenou ve Velké Británii. Nejvíce nás lákalo Skotsko a jeho poznávání jsme proto věnovali většinu času.

Blížila se bouřka

Jeli jsme velkým terénním vozem, za jehož volantem se pravidelně střídali můj manžel a náš známý. Jednoho dne jsme po obědě přijeli k tajemně vypadajícímu starému hradu, tedy spíše k jeho zřícenině.

Vyjet nahoru nebylo možné, auto jsme tedy nechali dole na silnici. Vydali jsme se úzkou cestou nahoru.

Ta námaha se vyplatila, z kopce, na kterém hrad stál, byl nádherný rozhled na magickou skotskou krajinu. Zdrželi jsme se na místě delší dobu, než jsme plánovali. Nevšimli jsme si, že se blíží velká bouřka.

Zaregistrovali jsme to až poté, kdy nad námi děsivě zahřmělo a začalo se blýskat.

Zdálo se, že jeden z blesků zasáhl přímo hrad, u kterého jsme stáli. Ačkoliv ještě nepršelo, měli jsme v úmyslu co nejrychleji sestoupit dolů k autu. Náš známý si šel ještě něco vyfotit a vzápětí jsme slyšeli jeho překvapené volání. Hned jsme se za ním rozběhli podívat, co se děje.

Stěny za námi hořely

Jakmile jsme spatřili to, co náš známý, také jsme se neubránili výkřiku. Zdi hradu se ocitly v plamenech a na zemi leželo mrtvé tělo nějaké rytíře. Do toho zazníval z dáli hluk a křik bojové vřavy. Vůbec jsme nechápali, co se děje.

Manželovou první domněnkou bylo, že se tu koná nějaké představení, ale to jsme hned zavrhli – vždyť ještě před chvílí jsme tu byli úplně sami. Připadali jsme si jako v pasti, protože hořet začaly i stěny za námi.

Než jsme ale mohli propadnout panice, všechno se během vteřiny vrátilo do původního stavu.

Opět jsme stáli mezi stěnami hradní zříceniny a kolem bylo ticho, přerušované jen občasným zahřměním. Nikdo z nás nevěřil vlastním očím. Ptali jsme se zmateně, co to mělo znamenat. Byla to snad nějaká společná halucinace?

Ujišťovali jsme se navzájem, že jsme všichni viděli totéž a že to působilo jako realita.

Chvíli trvalo, než jsme si dodali odvahy projít celý hrad a pátrat po nějakých dalších stopách. Nic jsme nenašli. Mezitím se konečně dalo do deště, a proto jsme rychle sestoupili dolů k autu.

Na odjezdu jsme se ale nedohodli, manžel i náš známý chtěli ještě zůstat a po bouřce hrad znovu prozkoumat.

Byla to časová smyčka?

Když přestalo pršet, ještě jednou jsme se vrátili na kopec. Během průzkumu manžel objevil na jedné stěně stopy po blesku. Rozvinul pak zajímavou teorii. Ten zásah bleskem možná ve zdech hradu vyvolal na chvíli časovou smyčku.

My jsme se tak přenesli do dávné minulosti a to, co jsme viděli, se kdysi skutečně odehrálo.

Vypadalo to sice divoce, ale logicky. Protože na další den opět hlásili bouřky, ubytovali jsme se v penzionu asi dvacet kilometrů od hradu. Naše očekávání se ale nazítří bohužel nesplnilo.

Bouřka sice přišla, dokonce se blýskalo i nebezpečně blízko hradu, ale nic zvláštního už jsme neviděli.

Kdykoliv jsme o tomto zážitku někomu vyprávěli, každý měl za to, že si vymýšlíme – a to i přesto, že si takovou věc potvrzují čtyři lidé. V této souvislosti mě mrzí, že jsme si ten zvláštní a tajemný chvilkový přenos do minulosti nevyfotili.

I když, kdo ví… možná by na těch fotkách nic nebylo. Věřím ale tomu, že s minulostí jsme nějak propojeni, je stále tady a ve vzácných chvílích, jako byla ta u hradu, se nám ukáže.

Hana B., (60), Třebíč