Někdy odradí jediná špatná zkušenost, natož když člověk zažije dvě!

Většina lidí, které jsem poznala v pozdějším období svého života, mě měli za samotářskou „starou pannu“, která se vyhýbá mužům. Hodně si jich myslelo, že tajně udržuji vztahy se ženami a bojím se, aby se to neprovalilo.

Nikdo z nich mě nikdy neviděl v nějakém vztahu. Někteří muži se přitom pokoušeli mě získat. Byla jsem výzvou pro jejich „lovecké“ schopnosti. Připouštím, že se mezi nimi vyskytovali i takoví, kteří to se mnou mysleli vážně a dobře. Všichni ale měli smůlu.

Musela bych se vrátit do doby, kdy mi bylo osmnáct a odvyprávět jim svůj příběh, což jsem pochopitelně nechtěla. Vašim čtenářkám a čtenářům se ale svěřím, pod podmínkou, že zůstane alespoň částečně zachovaná moje anonymita.

Nejprve jsem byla šťastná

V těch osmnácti letech jsem se strašně moc zamilovala do jednoho kluka. Byl o rok starší, z maturitního ročníku. Myslela jsem si, že nemám šanci. Neměla jsem o sobě vysoké mínění, alespoň ne natolik, abych si věřila, že si Ondru zasloužím.

Stal se ale zázrak – nebo jsem si to nejprve myslela – a Ondra se mnou začal chodit. Prožila jsem s ním své první milování a nedlouho nato zjistila, že právě o to mu šlo. Vsadil se totiž se svými spolužáky, že jsem panna a že mě o panenství připraví.

Ve chvíli, kdy po mně chtěl, abych jeho kamarádům dosvědčila, že jsme spolu strávili noc a že byl mým prvním milencem, jsem se hrozně červenala a nevěděla, kam s očima. Udělala bych pro Ondru ale cokoliv a tak jsem všechno podle pravdy odsouhlasila.

Druhý den se se mnou rozešel kvůli hlouposti. O té sázce jsem se za další týden dozvěděla od jednoho z těch kamarádů.

Trucovala jsem čtyři roky

V prvním momentu jsem si chtěla sáhnout na život. Pak jsem si uvědomila, jakou bolest bych způsobila rodičům i mladšímu bratrovi. Uzavřela jsem se do sebe a zařekla se, že už nikdy s žádným mužem nechci nic mít.

Jestli jsou všichni takoví jako Ondra, jen bych znovu trpěla. Vydrželo mi to dlouho. Po maturitě jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání. Nepatřila jsem nikdy k výrazným kráskám, spíš taková obyčejná holka, které si nikdo moc nevšimne.

I přesto jsem dostávala čas od času pozvánky na rande. Všechny jsem odmítala. Mladé srdce ale nedokáže trucovat dlouho. Ve dvaadvaceti jsem se znovu zamilovala. Nedalo se s tím nic dělat. Rozum mi říkal, že nedělám dobře, ale já se chovala jako zaslepená.

Na předchozí zkušenost s Ondrou jsem raději nevzpomínala. Martin byl úplně jiný typ člověka. Hodný, pozorný, o deset let starší. Dlouho trvalo, než jsem mu podlehla. A jeho žádost o moji ruku jsem také několik měsíců odmítala.

Dostala jsem jen dopis

Nikdy nezapomenu na svůj svatební den. Ano, četla jsem už knihy a příběhy o tom, jak nevěstě nedorazil na obřad ženich. Netušila jsem, že se to stane mě. Místo sebe poslal Martin kamaráda s dopisem.

Byly v něm takové ty alibistické řeči, že vlastně není na manželství připraven, což mi připadalo v jeho třiatřiceti letech jako hloupost. Ostudu jsem nějak přežila. Raději jsem změnila práci a odstěhovala se.

Dál jsem žila sama a mužům se vyhýbala velkým obloukem. Po čase jsem si na tenhle stav zvykla. Občas mě to táhlo do mužské náruče, ale ta dvě bolestná zklamání zanechala příliš velké jizvy.

Až po čtyřicítce mi docházelo, že jsem se neměla nechat odradit a měla projevit více odvahy. To už ale bylo pozdě na hledání životního partnera. Dnes mám něco jako stálého kamaráda, nikoliv intimního.

Myslím, že jsem v rámci možností prožila dobrý život, ale bohužel osamělý. Vyčítám to jak Ondrovi, tak Martinovi. A vím samozřejmě, že odpovědnost za to, co bylo dál, ležela už jen na mě!

MR. (52), Vysočina