Když zjistil, že jsem v jináči, zmizel po anglicku. Jaké bylo mé překvapení a jaká reakce, když se po čase vrátil, si asi dokážete představit…

Správně, přibouchla jsem mu dveře před nosem a řekla, ať vypadne. Moc to nepomohlo. Druhý den přišel zase. Když jsem jeho přítomnost za zavřenými dveřmi stále ignorovala, hodil mi do schránky dopis. Rozechvělýma rukama jsem ho otevřela.

„Marto, vím že jsem to celé pokazil. Zachoval jsem se jako největší pitomec a zbabělec pod sluncem. Prostě jsem dostal strach a místo toho, abych se k tomu postavil čelem a řešil to s tebou, tak jsem bez jediného slova zdrhl.

Byla to moje největší chyba v životě. Prosím, dej mi ještě šanci. Udělám cokoli. Olda.“ „To snad nemůže myslet vážně!“ vykřikla jsem nevěřícně a dopis zmuchlala do kuličky.

Setkání v parku

Ale něco mi nedalo a kuličku jsem z koše vytáhla. Večer jsem si pak Oldův dopis ještě jednou přečetla.

V rohu dole, čehož jsem si předtím nevšimla, bylo drobným písmem napsáno, že na nás bude každý den odpoledne čekat v parku na „naší“ lavičce a doufat, že jednou přijdeme. V hlavě mi to šrotovalo celou noc i následující den.

„Tak tam běž,“ radila mi kamarádka Dominika, která znala náš příběh od „A do Z“. „Když to neuděláš, budeš se sama sebe dokola ptát, co by se stalo, kdybys na to setkání šla a nakonec se z toho zcvokneš.“ Měla pravdu.

Byly to zatím jen dva dny a já už byla jako na trní. Prohlížela jsem si naše společné fotky a vzpomínala, jak nám spolu bylo pěkně. „Tak co, Tobiášku? Chceš poznat svého tatínka?“ ptala jsem se svého nádherného syna, který mě pozoroval ze své dětské postýlky.

„Íííí,“ zahulákal Tobiáš a malýma buclatýma ručkama sevřel špricle postýlky. Tak jsem to brala jako souhlas. Synek rozhodl, následující odpoledne jsme se vydali do parku. Naše „rande“ proběhlo, k mému překvapení, více méně v pohodě.

Olda byl milý, přátelský, za všechno si mi pořád donekonečna omlouval. „Dovolíš mi ještě, abych si Tobiáška pochoval?“ zeptal se, když viděl, jak nervózně koukám na hodinky. „Jistě,“ řekla jsem a vyndala syna z kočárku.

„Opatrně,“ dodala jsem, když si ho ode mě Olda bral. Něžně ho objal a hladil po jemných vláscích. Měla jsem slzy na krajíčku. Ale pláč jsem udržela. Alespoň do chvíle, než jsme se rozloučili a každý z nás zamířil opačným směrem domů.

Šťastná rodina

„Jak to dopadlo? Uvidíte se ještě?“ zeptala se mě dychtivě Dominika, když jsem jí volala. „Já ti ani nevím,“ odpověděla jsem roztřeseně. „Ty ho pořád miluješ, viď?“ „Hmm,“ zahuhlala jsem.

„Kdybys ho jen viděla, když choval Tobíka…“ Na druhém konci telefonu bylo ticho. „Tak to s ním ještě zkus,“ ozvala se po chvíli rázným hlasem. A jak Dominika řekla, tak se také stalo.

Oldovi jsem nakonec druhou šanci dala a svého rozhodnutí jsem ani jednou nezalitovala. Jsme spolu už dvanáct let a letos v létě oslavíme cínovou svatbu.

Marta V. (50), Ostrava