Roky nezvěstný příbuzný nemusí být vždy nadobro ztracený.

Život někdy přináší opravdu zvláštní překvapení. Na svého bratrance Martina jsem si pamatovala matně z dětství, z rodinných návštěv. Byl o pět let starší než já a jeho rodina žila v jiném městě. Později se o něm mluvilo už jen v jedné souvislosti.

Měli jsme ho za mrtvého!

Martin se ve dvaceti letech rozhodl emigrovat na Západ. Podařilo se mu to, poslal ještě pohled z Kanady a potom se odmlčel – napořád. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo.

Teta, strýček i moje sestřenice Jiřina sice nepřestávali doufat, že se ozve, zvlášť po změně režimu u nás, ale nestalo se tak. Postupně tak Martina všichni oplakali a všeobecně se mělo za to, že někde ve světě zemřel.

Strýc i teta se do konce svého života bohužel nedočkali objasněné té záhady. Jednoho letního dne před třemi roky jsem zrovna věšela prádlo na zahradě, když jsem u domovní branky spatřila nějakého člověka. Byl to starší muž s kufrem v ruce.

Všiml si mě a zeptal se mě na jméno. Jakmile jsem mu ho řekla, představil se i on. K mému obrovskému překvapení to byl právě léta ztracený bratranec Martin!

Vyprávěl svůj životní příběh

Pozvala jsem ho dál, i když jsem ho samozřejmě nepoznávala – nebylo divu, naposledy jsem ho viděla někdy v době dospívání. Nyní jsem hleděla do vrásčité tváře s unavenýma očima. Svoji totožnost potvrdil pasem cizí země. Vyptával se na svoji rodinu.

Bylo jasné, že ji ještě nekontaktoval. Řekla jsem mu o tom, že jeho otec i matka jsou už po smrti, ale jeho sestra Jiřina ještě žije. Od Martina jsem se dozvěděla jeho životní příběh, i to, proč se léta neozýval.

Nějaký čas strávil v mládí v cizinecké legii, potom byl i ve vězení a styděl se vrátit. Přijel až ve stáří, aby – jak říkal – mohl zemřít doma. Zavolala jsem pak Jiřině na mobil a připravila jí na tu šokující zprávu.

U setkání sourozenců jsem nebyla, ale proběhlo určitě dojemně. Loni Martin zemřel. Návratu domů po letech si tak dlouho neužil.

Jana S. (59), Teplice