Existuje něco po smrti? Je možné, že přejdeme jen do jiného světa, odkud můžeme oslovit své blízké?

Můj bratranec Honza byl hodně zvláštní člověk. Žil většinu života sám, hodně cestoval a také se zajímal o nadpřirozené jevy. Nebydlel u nás ve městě, takže jsem ho vídala méně často, než bych si přála.

Zajímavé debaty jsme vedli už jako děti, při vzájemných návštěvách našich rodin. A zůstalo nám to až do dospělosti.

Po čtyřicítce přišel šok!

Ostatní se s námi na „naše“ témata moc bavit nechtěli. S Honzou jsme řešili třeba i to, jestli je nějaký život po smrti. Spíš z legrace než vážně jsme si slíbili, že ten z nás, kdo zemře jako první, dá druhému znamení, pokud jeho „duše“ nějak přežije.

I po čtyřicítce nám ale stejně připadala taková možnost jako něco hrozně moc vzdáleného. Jenomže pak Honzovi objevili v těle zhoubný nádor. Šokovalo to jeho i mě, protože do té doby neměl vůbec žádné zdravotní problémy. O to rychleji nyní nemoc pokračovala.

Ukázalo se, že na operaci už je pozdě. Lékaři dali Honzovi jen půl roku života. Nádor metastázoval a z toho půl roku bylo nakonec jen pět měsíců. Dokud byl při vědomí, tak Honza umíral důstojně.

Jednou během návštěvy v nemocnici mi dokonce sevřel ruku a připomněl mi naši dřívější domluvu o tom znamení po smrti.

Bylo to pouze jediné slovo

Zemřel na konci roku 2007. Pamatuji si, jak jsem dva, možná i tři měsíce čekala, že se opravdu něco stane a dostanu „zprávu“. Nestalo se nic a já na to skoro zapomněla. Loni o prázdninách mi najednou přišla textová zpráva. Šokovala mě.

Byla z Honzova dávno zrušeného čísla mobilu. Šlo vlastně jen o jedno slovo, „ahoj“. Když jsem zkoušela zjistit u operátora, odkud ta zpráva přišla, řekli mi, že nic takového v záznamech nemají.

A tak od minulého léta žiji s jistotou, že mě takto skutečně oslovil Honza z nějakého jiného světa. A věřím tomu, že smrtí určitě všechno nekončí!

Karolína L. (47), Děčín