To, co nám kdysi způsobilo šok a potíže, se může kdykoliv vrátit v nové podobě.  

Některé noční můry nosíme hluboko v sobě, i když se léta domníváme, že už jsme se jich zbavili a vyhráli nad nimi. Poznala jsem to sama na sobě, když jsem začala mít psychické problémy, které mě dohnaly až k návštěvě odborníka.

Naštěstí přišla záchrana

V mládí jsem si prošla malým peklem kvůli jednomu traumatickému zážitku. Bylo mi sedmnáct let, když jsem se vracela jednoho podzimního večera z návštěvy u kamarádky. Zkracovala jsem si cestu neosvětleným parkem. Tam mi najednou cestu zastoupili dva muži.

Od začátku bylo jasné, o co jim jde. Byli ozbrojeni noži a snažili se mě znásilnit. Dala jsem se do křiku, ale jeden z nich mi rukou zacpal ústa. Vyhrožovali, že když nebudu poslušná, tak mě zabijí.

Škrábli mě dokonce nožem na tváři, ale to bylo spíš nechtěné, jak jsem se jim snažila vzepřít. Měla jsem šílený strach. Nechtěla jsem se ovšem vzdát tak snadno, takže mě začali dost tvrdě bít. Přitom se snažili dosáhnout svého cíle.

Asi by to všechno dopadlo opravdu špatně, ale ten můj první výkřik přivedl do parku mého zachránce. Stál sice jeden proti přesile dvou, ovládal ale judo a karate, takže násilníkům nezbývalo nic jiného, než se dát na útěk.

Cítila jsem se naprosto ochromená a nejspíš bych ani nešla nahlásit přepadení na policii. Přemožitel oněch gaunerů mě tam ale dovedl. Stejně to nebylo nic platné, nikdy je nechytili.

Nejprve to vypadalo, že se z hrozné zkušenosti brzy vzpamatuji, pak to na mě ovšem dolehlo a já jsem se zhroutila.

Partner mi hodně pomohl

Strávila jsem v depresích a uzavřená do sebe několik měsíců, z toho pár týdnů i v psychiatrické léčebně. Kamarádky i rodiče mi všemožně pomáhali, abych se znovu postavila na nohy.

Musela jsem na střední škole opakovat ročník, ale nakonec jsem odmaturovala na samé jedničky. Z traumatu jsem se dostávala jen velmi pomalu. Navazovat vztahy s opačným pohlavím pro mě bylo minovým polem.

Dokázala jsem se překonávat do chvíle, než se mě někdo dotkl, potom nastávaly problémy. Až časem se mi podařilo se s tím vypořádat, hlavně díky muži, ze kterého se pak stal můj životní partner.

Radim měl se mnou trpělivost a díky šťastnému životu s ním a založení spokojené rodiny jsem svůj krutý zážitek z mládí vytěsnila někam do hlubin paměti.

Musela jsem odejít z práce

Před dvěma roky jsem se zdržela ve městě déle, než jsem měla v úmyslu a vracela jsem se za tmy. Byl mrazivý večer, venku skoro nikdo nebyl, ale já už dávno nemívala v podobných situacích strach.

Náhle se z postranní uličky vynořil urostlý muž s kuklou na hlavě. Měl v ruce pistoli a nervózním hlasem po mě požadoval peníze a mobil.

Nebyla jsem šokem schopná pohybu a tak se ke mně přiblížil – v tu chvíli se ale objevili další chodci, kteří si situace všimli. Muž se dal na útěk. Nic se mi vlastně nestalo a o nic jsem nepřišla, důsledky byly ale katastrofální.

Najednou se mi znovu vrátily všechny ty stavy, které jsem prožívala kdysi v mládí. Radim o nich samozřejmě věděl, takže chápal, co se ve mně odehrává. Nenaléhal na mě příliš, ale přece jen mi doporučoval návštěvu psychologa.

Souhlasila jsem, protože jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Bylo to strašně těžké. V noci jsem se probouzela úzkostí. Ta se mě občas zmocňovala i přes den. V práci jsem si nejprve vzala dovolenou, potom jsem raději dala výpověď.

Radim mě ujistil, že nás oba uživí. Dnes už je mi lépe, ale v pořádku stále nejsem. Docházím na sezení k psycholožce a práci jsem si vzala domů. Jakmile se setmí, tak se bez doprovodu ven do města neodvážím. Snad se to zase zlepší jako kdysi.

Táňa S. (52), Ostrava