Celý život jsem racionálně uvažující člověk. Na duchy ani jiné tajemné bytosti nevěřím. Ale od té doby, co vnučka dostala od neznámé ženy plyšového medvěda, se dějí podivné věci.
S mým mužem Romanem jsme se seznámili kdysi dávno na tanečních. Byla to láska takříkajíc na první pohled. Rok poté jsme se vzali a v dalších pěti letech se nám narodily dvě děti – dcera Anežka a syn Karel.
Na rozdíl od Karla, který je tak trochu bohém a nemá nikde stání, Anežka se vdala hned po vysoké škole. Se svým manželem Janem už mají jednu dceru – moji vnučku Simonku, kterou já i můj muž nade všechno zbožňujeme.
Rádi a často ji hlídáme – hlavně já, protože jsem v předčasném důchodu a mám tak spoustu volného času.
Veselá holčička
Simonka je velmi společenské dítě. Nestydí se a je velmi upovídaná. Nikdy se za mě neschovávala. Právě její povaha z ní dělá šťastné dítě. Když potkáme sousedku, vnučka se klidně zastaví a prohodí s ní pár milých slov.
Kdo ji zná, tak ví, že se s ní nebude nudit. Někdy si skoro říkám, jestli by neměla být trochu více zdrženlivá, opatrná, nerada bych, aby se nedej bože nechala někým cizím na ulici zlákat.
Společné procházky
S malou vnučkou chodíme často na procházky k řece nebo do parku. Jsme schopné strávit tam i půl dne. Simonka si vezme kolo a vždy jede kousek přede mnou.
Loni na podzim byl park naším téměř denním útočištěm, protože jiné využití v dnešní době zkrátka není. A právě při jedné z našich procházek pomohla má vnučka jedné starší paní, která upadla a nemohla vstát.
Dárek za její pomoc
Simonka se ode mě při té naší procházce hodně vzdálila, protože slyšela nějakou paní, která volala o pomoc. Jelikož měla kolo, jela bez mého souhlasu k místu, odkud volání přicházelo. Ležela tam starší paní, které se nedařilo postavit se na nohy.
Než jsem k nim došla, Simonka jí pomohla vstát. Za její pomoc neznámá žena darovala vnučce plyšového medvídka, čehož jsem si v ten okamžik vůbec nevšimla. Než jsem u ní byla, Simonka si ho stihla strčit do batůžku. Paní na mě ani nepočkala a vydala se jinou cestou pryč.
Podivná stařenka
Když jsem vnučku dohnala, nejprve jsem jí vynadala za to, že na mě nepočkala. Hned vzápětí jsem ji ale musela pochválit, že staré paní pomohla. Když jsem se otočila směrem, kterým paní odešla, nebyla po ní ani stopa.
Přišlo mi to divné, protože nešla tak rychle, aby se mi ztratila z dohledu. Ale víc jsem nad tím nepřemýšlela. Se Simonkou jsme dokončily naše obvyklé kolečko parkem a vydaly jsme se domů.
Nový „kamarád“
Simonka si hned zalezla do pokoje. Já mezitím připravila kakao a koláč a pak jsem jí šla říct, aby si šla umýt ruce. Vešla jsem do jejího pokoje a uviděla ji, jak sedí na posteli směrem k oknu a povídala:
„Ty jsi tak krásný méďa, budu ti říkat Kulich.“ Simonka měla hodně plyšových hraček, ale tenhle medvěd mi byl neznámý. „Co to máš?“ zeptala jsem se. „To mi dala ta stará paní jako poděkování, že jsem jí pomohla,“ odpověděla mi vnučka.
Nepříjemný pocit
Vzala jsem medvěda do ruky a v tu chvíli mi po zádech přejel mráz. Neměl zrovna veselý výraz. Nelíbil se mi. Nevím proč, ale probouzel ve mně nepříjemné pocity a strach. Vnučka z něj však byla nadšená, a tak jsem neměla to srdce jí ho sebrat. Od toho dne nosila Simonka medvěda všude s sebou.
Přesunul se z místa
Jednou, když šli vnučka a můj muž ven jen spolu, nechala Kulicha doma. Posadila ho v obýváku na gauč. Já vařila hned vedle v kuchyni. Najednou se zničehonic televize sama zapnula. Ale nenaskočil jediný program. Běželo jen zrnění.
Snažila jsem se televizi naladit, ale nešlo to, tak jsem ji znovu vypnula a šla jsem dál vařit. Než jsem došla do kuchyně, situace se opakovala. Začínalo mě to děsit. Navíc se mi zdálo, že se plyšák o pár centimetrů pohnul. Sama jsem věděla, že to není možné. Vždyť je to plyšák, říkala jsem si.
Nic nefungovalo!
Nachystala jsem maso, abych ho dala péct do trouby. Jenže pokaždé, když jsem troubu zapnula, tak se po pár vteřinách sama vypnula. Zkoušela jsem to snad stokrát.
Chtěla jsem maso osmažit, ale ani plotýnka se nechytala. Napadlo mě, že si uvařím kávu a chvíli počkám. Bohužel, ani rychlovarná konvice nefungovala. Vztekle jsem si šla sednout na gauč.
Má skryté schopnosti?
Lekla jsem se, protože plyšák byl na zcela jiném místě než kam ho vnučka umístila. Nebylo pro to žádné racionální vysvětlení. Nechápala jsem to a děsilo mě to. V tu chvíli se zničehonic otevřela všechna okna v přízemí. Běžela jsem je pozavírat.
Vtom se vrátili manžel s vnučkou, která hned běžela do pokoje, odkud si přinesla Kulicha. Ničemu jsem nerozuměla – vždyť byl ten medvěd přece v obýváku!
Později toho dne mi Simonka pak pošeptala, že jí ta stará paní řekla, že je méďa kouzelný. Já na pohádky sice nevěřím, ale jak se zdá, v tomto případě asi budu muset udělat výjimku.
Jaroslava D. (58), severní Čechy
