Vždy jsem byla velice důvěřivá, ochotná a obětavá. Když zemřela moje dobrá přítelkyně, vzala jsem si do péče jejího psa. A on se mi za to odměnil.

Patřím mezi ty nenapravitelné typy lidí, kteří se nepoučí z neštěstí a chyb druhých. Vím, že se často povídá v televizi nebo píše v novinách o nebezpečích, která hrozí starším lidem, ale já si na ně většinou vždycky vzpomenu až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Zkrátka jsem takový celoživotní snílek a mnohdy jdu nástrahám nebo dokonce nebezpečí vstříc. Tak tomu bylo i v případě, kdy měl můj pes Rony, kterého jsem si vzala k sobě poté, co má kamarádka Jarka zemřela, větší rozum, než já.

Můj první pes

Musím upřímně říct, že Ronyho jsem původně nechtěla. V podstatě jsem měla vždycky jen samé kočky. Se psy jsem neměla žádné zkušenosti.

Když jsem ale zjistila, že by se o něj po smrti Jarky nikdo nepostaral a tím pádem by musel do útulku, tak se mi ho zželelo a vzala jsem si ho. A právě Rony mi ukázal, jak moc věrní a empatičtí psi jsou.

Skamarádili se

Jarka zemřela náhle, na mrtvici. Ani rozloučit jsme se nestačily. Vlastně jsem šla k ní na návštěvu, a tam se tu smutnou zprávu dozvěděla.

Přišla jsem ve chvíli, kdy se o její majetek příbuzní prali jako supi, kdo ale zůstal bez povšimnutí a o koho nikdo nejevil zájem, byl starý pejsek Rony.

Chtěli ho dát do útulku a to jsem nemohla připustit. Bála jsem se, co na Ronyho řeknou moje dvě kočky seniorky. Ony ale ani příliš neprotestovaly a nový přírůstek do rodiny spíše ignorovaly. Po čase si na sebe zvykli.

Začal vrčet

Měla jsem Ronyho asi dva měsíce. Byl to moc hodný a poslušný pes. Chodili jsme spolu na procházky a nikdy se nestalo, že by mi utekl nebo se s někým popral. To odpoledne jsme šli s Ronym kolem opuštěné zdi, když se najednou zastavil a začal vrčet.

Zíral do chroští, kde ale nikdo nebyl. Na mé volání vůbec nereagoval. Nakonec jsem ho odtamtud musela odtáhnout na vodítku.

Varoval mě

Říkala jsem si, že nejspíš viděl nějaké zvíře, jenže druhý den se situace opakovala. Rony se zastavil na stejném místě, zíral upřeně na keř a opět vrčel a cenil zuby. Nedokázala jsem si jeho chování vysvětlit.

Tak to pokračovalo i následující dny, a tak jsem nakonec přestala tím místem chodit. Raději jsem si trochu zašla, abych měla od psa klid. A dobře jsem udělala. Pár dní nato, přesně v těch místech, kdosi přepadl seniorku, okradl ji a dokonce zbil.

Věřím, že Rony to nebezpečí vycítil a snažil se mě varovat.

Anna G. (68), střední Čechy