Je  pravda, že jakožto první dcera jsem měla jisté výsady. Ovšem jen do chvíle, kdy se narodila má sestra Anna.

Pak se otec snažil nejen svou lásku ale i veškeré dárky a drobné pozornosti dělit spravedlivě mezi nás obě. Nikdy by totiž nedopustil, aby se jedna z nás cítila odstrčená nebo ošizená.

Vždycky nám kladl na srdce, že mít sourozence je obrovská výhoda, protože tu vždy bude jeden pro druhého.

„Nikdo vám holčičky nebude blíž, než vaše sestra!“ říkával. Všechno začalo až v době, kdy jsem se chtěla vdát a přišla jsem za ním s prosbou, jestli by mi na svatbu nepůjčil.

Táta mi peníze nepůjčil, ale daroval s tím, že až se jednou bude vdávat Anna, dostane stejnou částku. A to se o šest let mladší sestřičce ani trochu nelíbilo.

Udělala šílenou scénu

Jakmile se Anna dozvěděla, že jsem dostala třicet tisíc a ona nic, mohla vzteky puknout.

Argument, že i ona jednou peníze dostane, ji rozčílil snad ještě víc. Manželství jí totiž nijak nelákalo, dokonce ani neměla vážnou známost a nelíbilo se jí, že podmínkou, aby peníze dostala, byla svatba. Nechtěla čekat několik let, než půjde k oltáři.

A kdoví, jestli tam prý vůbec někdy půjde. Co kdyby se nevdala? To by jako nic nedostala? Lamentovala nad zhrouceným tatínkem v křesle, který nechápal, kde se v ní vzalo tolik nenávisti a zášti.

Tak dlouho se na něho utrhovala až sáhl do kredence a podával jí obálku plnou tisícovek.

Měla obrovské dluhy

Se slzami v očích se jí ptal, proč se k němu takhle chová, že ji přece nikdy nechtěl ošidit.

Anna jen odsekla, že je vždycky ta druhá, vyškubla mu obálku s penězi z ruky a zabouchla za sebou dveře. Později jsem se dozvěděla, že má mladší sestřička si půjčila, kde mohla, a splátky přestala zvládat.

Neustálé naléhání vymahačů, kteří si u táty doma jednu dobu doslova podávali kliku, jí dohánělo k šílenství. Peníze sháněla kde se dalo a třicet tisíc, které jí táta šetřil na svatbu se jí v tuhle těžkou životní etapu náramně hodilo.

Annino věno ovšem sotva pokrylo její dlužné splátky.

Za chvíli už zase stála v tátově ložnici a tentokrát o poznání milejším tónem škemrala, aby jí půjčil. Můj otec by se pro nás neváhal třeba roztrhat na kusy, takže mladší dceři v tísni pomohl a půjčil jí dost velký obnos, aby se dluhů zbavila.

O tom, že by mezi sebou uzavřeli nějakou smlouvu, nechtěl ani slyšet. „Vždyť je to v rodině, Lidunko!“ chlácholil mě. Já ale tušila, že touhle půjčkou to zdaleka nekončí a že tatínek peníze už nejspíš nikdy neuvidí.

Využila jeho nemoci

Táta už nebyl nejmladší a kromě klasických zdravotních problémů starších lidí ho velmi trápilo srdíčko. Jeho stav se rychle zhoršoval a lékaři byli bezradní.

Nemocné srdce by totiž jednou provždy vyřešila operace, problém byl ale v tom, že by tak náročný zákrok tatínkovo zesláblé tělo zřejmě nezvládlo.

Lékařům se do něho proto nechtělo a doporučili nám se sestrou, abychom si ho vzali domů a pořídili mu pečovatelku. O tom jsem nechtěla ani slyšet, než jsem ale stačila navrhnout, že se o něj postarám sama, Anna už se k otci stěhovala.

Má intuice opět varovně houkala a já věděla, že za jejím zájmem není nic dobrého. Později se ukázalo, že jsem se nepletla.Tatínek byl často zanedbaný, teplé jídlo neměl třeba týden a v domě byl hrozný nepořádek.

Anna si i přesto brala peníze z tátovy rezervy, protože prý kvůli péči o něj nemohla chodit do práce.

Na pohřeb nezbylo

Když mi vloni první zářijový den zazvonil telefon v půl jedné ráno a na displeji jsem viděla, že volá Anna, bylo mi všechno jasné. Vrátila se z diskotéky a našla tatínka mrtvého v křesle.

Mé srdce se v tu chvíli rozlétlo na kusy, musela jsem ale být silná, abychom ho na jeho poslední cestu vypravili se vší poctou. Věděla jsem, že si na pohřeb tatínek šetřil. Jaké bylo mé překvapení, když mi sestra sdělila, že žádné peníze po tátovi nezbyly.

Že si to ten starý blázen asi prý vymyslel a položila mi telefon, ať se postarám. Všechny naspořené peníze Anna rozházela a tátovi nezbylo ani na pohřeb. Ani chvíli jsem neváhala a sáhla do vlastních rezerv. Bylo to pro mě samozřejmé.

Poslední rozloučení se pochopitelně neslo v dost dusné atmosféře, a to jsem ještě netušila, co mě čeká za další překvapení. Jakmile jsem se už cítila na to, abych vstoupila do tátova domu, zajela jsem tam s manželem s tím, že proberu věci a vyřídím formality.

Do rodné vilky jsem se ale nedostala. Klíč nepasoval do zámku.

Nedala mi ani fotky!

Po chvíli rozčilování nám došlo, že sestra vyměnila zámky. Pár měsíců po té, kdy se mnou Anna vůbec nekomunikovala, jsem náhodou zjistila, že je dům napsaný téměř rok na ni.

Nijak se netajila, že přinutila otce podepsat darovací smlouvu, aby si pojistila, že nebude škodná. Já z dědictví po milovaném tátovi neviděla nic, ani korunu.

Peníze ani dům mě ale netrápí tolik jako fakt, že jsem si nesměla vzít ani drobnost na památku či fotografie z dětství. Mám strach, že své sestře nedokážu nikdy odpustit jak se zachovala.

Lída Fráňová (62), okolí Hodonína