Osudové prokletí nosí nejen různé předměty, ale třeba i písničky.

Pamatuji si tu chvíli úplně přesně. Měli jsme tehdy děti ještě malé a manžel s nimi šel na procházku. Já jsem uklízela a jako kulisu jsem si pustila rádio. Jedna písnička mě z neznámých důvodů zneklidňovala.

Byl to starý hit z šedesátých let. Jakmile dozněl, stalo se něco divného. Ze stěny spadl obraz, jen tak, bez zjevné příčiny. Byla to rodinná památka, krajinka, kterou maloval děda.

Stalo se to znovu

Večer mi zavolala matka a uplakaným hlasem mi řekla, že děda odpoledne zemřel. Věděla i přesný čas. Zarazilo mě, že to bylo přesně v tu chvíli, kdy dohrála ona nepříjemná píseň. Brala jsem to jako zvláštní náhodu, ale nepřikládala jsem tomu důležitost.

Za několik týdnů jsem seděla v kanceláři s kolegyní, popíjely jsme kávu a z rádia znovu zazněla ona píseň. Vylíčila jsem kolegyni to, co se přihodilo v den dědovy smrti. Odpoledne nám vedoucí oznámil smutnou zprávu: dopoledne zemřela naše účetní, kterou jsme všichni měli rádi.

Na ulici se jí zastavilo srdce. Uvědomila jsem si, že to bylo právě v době, kdy v rádiu hráli ten hit. Nechtělo se mi ale věřit, že by jedna píseň mohla sloužit jako posel špatných zpráv.

Zažila jsem ještě jeden šok!

Nemohla to být náhoda, protože se to stalo ještě jednou, i když po delší době. To už jsem se staré písničky docela i bála. Třetí setkání s prokletím, které nosila, se odehrálo na jednom výletě. Jeli jsme s manželem a dětmi autem do hor.

Můj muž naladil v autorádiu jednu stanici a po dvou písních se ozvala ta, ze které jsem měla strach. Požádala jsem manžela, aby přeladil na jinou stanici, že mu to pak vysvětlím.

Než to ale stačil udělat, provoz na silnici zpomalil a po chvíli jsme projížděli kolem místa nehody, která musela být smrtelná.

Byla jsem z toho v šoku. S manželem jsem se o tom bavila později – nechtěla jsem před dětmi – a on mi říkal, že šlo o náhodu. Já tomu ale nevěřím. Tu píseň už dnes naštěstí nehrají, ale na to trojí setkání s ní nerada vzpomínám.

Vlaďka L. (56), Třinec