Po nehodě jsem upadla do kómatu. Od smrti mě dělalo jen velmi málo. Lékaři mi nedávali příliš velkou šanci na přežití. Pak se ale stal zázrak…

Alespoň milé zdravotní sestřičky to zázrakem nazývaly. Upřímně, ani já dodnes nevím, co přesně si o tom mám myslet. Stalo se to už před osmi lety, přesto mám všechno stále v živé paměti a nejspíš na to nikdy nezapomenu.

Slavili jsme narozeniny

Byl podzim roku 2010. S tátou jsme byli navštívit moji babičku, otcovu matku, která zrovna slavila narozeniny. Bydlela ve vesnici, která byla od té naší vzdálená ani ne čtyřicet kilometrů.

Pozvali jsme ji na oběd, připili jsme jí na zdraví a pak jsme se šli projít. Bylo příjemné počasí, i když byl říjen, bylo poměrně teplo a chvilkami dokonce prosvitovalo sluníčko. Příjemný, společně strávený den jsme zakončili posezením v cukrárně.

Babičku jsme pak doprovodili domů, rozloučili jsme se a vydali se na cestu. Tatínek měl jen asi deci šampaňského v poledne a ta už dávno vyprchala, takže si ani babička nedělala starosti.

Ještě jsme ji zamávali z auta a já pak sledovala její postupně zmenšující se postavu ve zpětném zrcátku.

Návrat domů

Odjížděli jsme s dobrým pocitem, že jsme babičce udělali radost, a těšili jsme se, až už konečně budeme doma. Poté, co moje matka před rokem tátu opustila kvůli jinému muži, jsem se přestěhovala zpátky do rodného domu a bydlela jsem v horním patře.

Manžela ani děti jsem neměla. Tátovi jsem tak alespoň dělala společnost, konec konců jsme si spolu vždycky dobře rozuměli, a taky jsem ušetřila za pronájem.

Motor nenaskočil

Měli jsme za sebou už přes polovinu cesty. Zrovna jsme přijížděli ke křižovatce. Byli jsme na hlavní. Podívali jsme se vpravo i vlevo. Nikde žádné auto, tak táta šlápl na plyn. Jenže auto poposkočilo, štyklo a zůstalo stát.

Nešlo nastartovat. Stáli jsme uprostřed vozovky, když se zleva přihnal v plné rychlosti kamion. Pamatuji si, že jsem vykřikla. Ozvala se strašlivá rána a řinčení skla. Pak nastalo ticho a tma.

Kritický stav

Co se dělo poté, vím pouze z vyprávění. Mě i tátu urgentně převezli do nemocnice. Tatínek však svým zraněním již v sanitce podlehl. Já musela podstoupit okamžitou operaci. Měla jsem několik zlomenin, silný otřes mozku a také rozsáhlá vnitřní zranění.

Můj stav byl velice vážný. Později jsem se dozvěděla, že mi lékaři dávali pouze pětiprocentní šanci, že operaci přežiji. A možná, že by to tak i dopadlo, kdyby mě tatínkův hlas úpěnlivě neprosil, abych se probudila.

Promluvil ke mně

Když jsem tu příhodu pak lékařům i svým přátelům vyprávěla, dívali se na mě skepticky. Dodnes jsou přesvědčeni o tom, že se mi to jen zdálo. Já ale vím, že to byl více než jen sen.

Když jsem byla na operačním sále, a byla jsem na pokraji smrti, zjevila se mi tatínkova tvář.

Vzápětí se ozval i jeho hlas: „Sandro, ještě není tvůj čas. Musíš dál žít. Musíš bojovat.“ To byla poslední slova, která jsem od něj slyšela a na která nikdy nezapomenu.

Sandra L. (51), Toužim