Nebyla jsem nejmladší a nevěřila, že mě může ještě potkat něco romantického. Ale zasáhl osud – a konzervy vepřového ve vlastní šťávě. Abych řekla pravdu, je mi líto každého, kdo nepoznal osudovou lásku. Přála bych ji všem dobrým lidem. Jsem přesvědčena o tom, že každý si svou spřízněnou duši nakonec najde.

Ale vyžaduje to čas, víru a trpělivost. Mimochodem, já už jsem také málem rezignovala. Proto radím: Nikdy to nevzdávejte. Co je psáno ve hvězdách, to se stane. A hvězdy jsou, věřte mi, velkorysé. Důkazem budiž můj příběh.

Ještě v devětačtyřiceti letech jsem byla sama jako kůl v plotě. Táta před časem umřel, mámu jsem nikdy nepoznala a s muži jsem to, jak se říká, neuměla. Zůstala jsem na ocet a vše nasvědčovalo tomu, že samota bude mým údělem.

Děkovala jsem bohu, že bydlím v bytovce a nikoli v rodinném domku. Většina obyvatel naší vesničky žila v domečcích, kde bylo třeba neustále něco opravovat. A to bez chlapa nejde.

Byla jsem tudíž radostí bez sebe, že mám malý útulný byt, kde stačí jednou za čas uklidit, zalít květiny, vyleštit nábytek a vyluxovat.

Protože opravit střechu anebo fasádu, to bych doopravdy nezvládla. Do práce jezdím vlakem, trať lemuje řeka. Jezdím jen dvě stanice, do konzumu, kde už celé roky prodávám. Někdo by mohl říci, že je to úmorný stereotyp, ale mám to tady ráda.

Líbí se mi, jak se cesta z nádraží do konzumu mění s každým ročním obdobím. Na podzim je posypaná barevným listím, v zimě se stříbrně leskne. Moje nejlepší kamarádka, která bydlí ve městě, tvrdí, že by na mém místě umřela nudou.

To nechápu. Zdejší klid miluji. A znám tu všechny starousedlíky i kdejakého psa. Konzum je na návsi. Míjím rybník s lekníny, kostel, autobusovou zastávku – a už tu máme „moji“ prodejničku. A moje malé tajemství.

Je to muž, přirozeně. Chodil sem nakupovat jeden takový pán. Neobyčejně stydlivý, tím se lišil od jiných zákazníků. Zdejší dámy na sebe prozradí během několika minut všechno:

co bylo k večeři, co budou vařit k obědu, kvůli čemu se pohádaly s manželem a jakou přinesl vnuk poznámku v žákovské knížce.

Zatímco tenhle pán o sobě neprozradil nic. Jen se vždycky tak záhadně usmíval… Pan Stydlivý. Tak jsem si ho pojmenovala. Vysoký, štíhlý, s několikadenním šedivým strništěm na tváři. Tmavé vlasy prokvetlé stříbrem.

Interesantní chlapík. O deset až patnáct let starší než jsem já – odhadovala jsem. Oblékal se tak, jak se mi to odjakživa u mužů líbilo. V zimě nosil tříčtvrteční tmavý kabát a bílou šálu, to pak připomínal básníka anebo malíře, zkrátka umělce.

Nikdy neudělal nic, co by mi zavdalo sebemenší příčinu domnívat se, že na mě někdy myslí. Že ve mně vidí něco víc než obyčejnou stárnoucí ženu, která mu u pokladny prodává deset housek, jedno mléko, dvě piva, pomeranče a játrovou paštiku.

Ale byly chvíle, kdy jsem na jeho tváři zachytila úsměv. Anebo jsem ho přistihla, že se na mě dívá o vteřinu anebo dvě déle, než se sluší a patří. Byl asi chronicky nesmělý a já také zrovna nejsem ztělesněná smělost.

Naděje, že náš vztah pokročí dále než k onomu: prodavačka-zákazník, byla menší než malá. Myslela jsem na něho často, někdy i před spaním. Bývala bych si to ráda zakázala, protože jsem si připadala jako školačka, která tajně miluje učitele.

Jako pubertální studentka. Tvrdila jsem sama sobě, že na tohle už jsem stará, že jiné ženy v mém věku už se pomalu těší na vnoučata, zatímco já sním o muži, kterého potkávám. Jako by mi bylo třináct!

Co horšího, občas, vlastně dost často, jsem se přistihla při absurdních činnostech.

V konzumu jsem vždycky nosila pracovní plášť, je to praktičtější, uchráníte si tak vlastní oblečení. Najednou jsem zastihla sebe samu, jak po prodejně pluji v nejlepších šatech a ještě chůzí, jako bych byla modelka na přehlídce.

V té chvíli jsem se za sebe hluboce styděla. Kolik je ti let, Ájo – ptala jsem se v duchu. Ájo mi říkával v lepších časech táta. I on se obával, že až zavře oči, budu opuštěná. Což se stalo.

Kdysi, ve slabé chvilce, mi řekl, že si přál, abych byla podobná mámě, která měla medové vlasy a oříškové oči, ale zemřela, když jsem se narodila.

Znám ji jen z fotografií. Jenomže jsem celý táta: větší nos, vlasy jako hřebíky, postava, řekněme, trochu zavalitější. Táta ovšem tvrdil, že mám zas na druhou stranu pěkné modré oči a hezký úsměv. Proč si toho kromě něho nikdo nevšiml?

Vždycky jsem se dívala, jak chodí po malinkaté prodejně, zamyšleně pozoruje regály, jak mu to sluší.

Někdy se naše oči setkaly, v takovém případě jsem se začervenala a on se plaše pousmál, což mu slušelo snad nejvíc ze všeho. Pak jsme oba bleskurychle očima uhnuli. Ale abych nechodila kolem horké kaše:

ve svém relativně pokročilém věku jsem se potají zamilovala do neznámého muže, který si u mne kupoval rohlíky, salám a pivo.

Informovat se na něj nebylo jednoduché. Místní drbny by zbystřily, kdybych se příliš nápadně ptala na zákazníka. Opatrným zkoumáním jsem zjistila, že tajemný neznámý tu zdědil domek po rodičích a záhy se sem přestěhoval.

Bydlí poblíž trati, je zručný, domek si pomalu opravuje. A zahrádka jak mu prý vzkvétá. Udělal nový plaňkový plot, vysadil stromky, pěstuje zeleninu a dokonce i růže. Čím se živí? Žádná z žen ochotných poskytovat informace to nevěděla přesně.

Jen se dohadovaly. Jedna mínila, že je to pohádkový boháč, který žije z úspor. Jiná verze pravila, že se jedná o spisovatele, jenž má ve vesničce klid k práci.

Domnívala jsem se, že na hledání partnera jsem už rezignovala, a pak jsem se najednou přistihla u kadeřnice.

Poradila mi blond přeliv. A tak se jednoho dne v takový zamračený deštivý podvečer domů do bytovky vlakem vracela blondýnka v novém kabátě a nových šatech sahajících jen nad kolena.

Ručička váhy se ten večer zastavila na docela sympatickém čísle, dokazujícím, že jsem přestala jíst pečivo a čokolády a přílohy, i když mi tyhle věci chutnaly.

Přesto přese všechno jsem nevěřila v to, že se někdy dáme do řeči. Sem tam úsměv nebo letmý pohled do očí, to bylo vše, v co jsem mohla doufat. Ale pak se to stalo. Dvě neuvěřitelné události rychle za sebou.

Tak tedy za prvé: Opravdu na mě promluvil! Pamatuji si to, jako by se to stalo dnes. Bylo předjaří, takový ten zachmuřený čas, z olověné oblohy pršelo a sněžilo zároveň, v konzumu byla podlaha špinavá až strach.

Při placení na mě pohlédl, v očích měl jiskřičky, a povídá: „Počasíčko, což?“ Vytřeštila jsem oči a drobné mince mi vypadly z dlaně. Ohromeně jsem přikývla. A druhá neuvěřitelná událost? Ta obsahovala až tragikomický podtext.

Pyramida konzerv vepřového ve vlastní šťávě se neočekávaně řítila k zemi jako domek z karet, dvě mě zasáhly, jedna z nich do hlavy. Cítila jsem, že mi teče krev. A tu se odněkud vynořil statečný zachránce, který nejenže promluvil, zeptal se: „Jste v pořádku?“ ale dokonce se mě i dotkl.

Vytáhl papírový kapesník a otřel mi krvácející čelo. Podívala jsem se vzhůru, nikoli do míst, kde stály neposlušné konzervy, ale daleko výš. Poděkovala jsem bohu za to, že nehodu nastrojil. Konečně jsme se dali do řeči.

Petr je malíř. Malování ho tak docela neuživí, ale rodině vrátili nějaký majetek, a tak rozhodně nestrádá. O růže a zeleninu v domku u trati se teď starám já. S láskou. Stejně jako o něho. .