Zrada v lásce bolí hodně dlouho. Někdy celý život. Vyléčit se dá tím, že se s dotyčným člověkem znovu setkáme a vrátíme mu to.
S Radimem jsem se znala od prvního ročníku gymnázia. Hned mě zaujal více než ostatní spolužáci. Zapadal přesně do mých romantických představ šestnáctileté holky. Zamilovala jsem se do něho, ale zpočátku jsem neměla úspěch. Přehlížel mě a schválně si všímal jiných spolužaček.
Vzdala jsem se svých plánů
Až o rok později se situace obrátila. Radim si mě najednou začal všímat a dával mi to okázale najevo. Já jsem se lásce nebránila. Chodili jsme spolu a prožívali všechno, co k první lásce patří.
Byla jsem naivní jako většina dospívajících dívek a myslela jsem si, že jsem našla partnera na celý život.
Dlouho to tak doopravdy vypadalo, protože jsme se k sobě dokázali vždy vrátit, i když jsme se třeba pohádali a na chvíli rozešli. Když jsme maturovali, věřila jsem tomu, že se jednou vezmeme a budeme spolu mít děti. Oba jsme měli dobrý prospěch a hlásili jsme se na vysokou školu.
Já jsem chtěla jít na ekonomickou fakultu, Radim na filozofickou. Jemu to bohužel nevyšlo, mně ano. Tehdy na mě můj přítel začal tlačit, abych studium vzdala a místo toho se stala ženou v domácnosti – on že rodinu zajistí. Nebylo to pro mě snadné rozhodování.
Cítila jsem odpovědnost vůči rodičům, kterým jsem slíbila vysokoškolský diplom. Kvůli Radimovi bych se bývala měla vzdát všeho, čeho jsem dosud dosáhla. Nad rozumem zvítězilo srdce a já jsem na vysokou školu nenastoupila. Místo toho jsme s Radimem začali plánovat svatbu.
Najednou změnil názor
Chtěli jsme se brát začátkem jara. Ačkoliv mě trochu mrzela ta vysoká škola, jinak jsem žila ve sladkém milostném opojení. To se ale ukázalo jako naivní.
Zatímco jsem neustále v duchu snila o tom, jak budeme mít třeba tři nebo čtyři děti, ve vzduchu už se vznášela zrada.
Bylo to v době, kdy už si s mým rozhodnutím vzdát se studia smířili i rodiče a s Radimem a svatbou počítali. Pouhý týden předtím, než měl nastat můj velký den, přišlo kruté zklamání Radim mi náhle zcela bezdůvodně řekl, že se na manželství ještě necítí.
Prý je ještě příliš mladý a chce si život užívat. Dál bude se mnou, ale musíme zjistit, jestli se k sobě hodíme. To mi sdělil po třech a půl letech chození. Celá nešťastná jsem namítala, že se přece známe.
Radim se ale chtěl ze všeho vyvléknout a tak náš spor vygradoval do té míry, že jsme se ostře pohádali. Svatba se každopádně nekonala. Brzy nato mi Radim řekl, že se rozcházíme.
Nejdřív mě nepoznal
Připadalo mi, že se naprosto zhroutily všechny moje životní plány. Z té rány jsem se dlouho vzpamatovávala. Znovu s někým chodit jsem byla schopná až po dvou letech. Za čtyři roky po rozchodu s Radimem jsem se provdala za muže, s nímž jsem dodnes.
Na Radima jsem raději nevzpomínala, protože to stále bolelo. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět, osud ale zařídil, že jsme se ještě jednou setkali. Školu jsem nakonec vystudovala dálkově, stala se ze mě pracovnice finančního úřadu. Jednoho dne jsem přišla na kontrolu do jisté soukromé firmy.
Tam jsem po letech znovu stanula tváří v tvář Radimovi, který byl spolumajitelem. Zjistila jsem závažné nedostatky v účetnictví, bylo to na opravdu velkou pokutu a další problémy.
Radim mě nejprve nepoznal, dost jsem se za ty roky změnila a měla jsem jiné příjmení.
Pokoušel se mě uplatit. Až tehdy jsem mu řekla, že úplatky neberu a že se ničím nemůže vykoupit z toho, jak mě kdysi ranil. Byl v šoku, když si konečně uvědomil, kdo jsem. Prosil skoro na kolenou, ale já jsem byla stejně nemilosrdná jako on tenkrát.
Odešla jsem s pocitem vítězství a zadostiučinění. Radim se pak, jak jsem slyšela, dostal do dluhů a do exekucí, ale mně to bylo jedno. O jeho další osud už jsem se nezajímala…
Lenka P. (61), Plzeň