Tak hloupě naletět! Kdysi jsem si myslela, že ty historky o napálených seniorech jsou přehnané. Jenže nakonec jsem ze všech nejnapálenější byla já.

Za dveřmi stál velice příjemně vypadající mladík. Usmíval se na mě do kukátka na dveří a ještě mi zamával. „Nebojte se. Posílá mě David, váš vnuk. Mám tady pro vás dopis.“ To rozhodlo. Davídek byl skutečně můj nejmilovanější vnouček.

Copak mi asi chce. A proč posílá kamaráda? To byla jediná otázka, která mě trochu znejistila a měla mě varovat. Jenže já byla příliš zvědavá na to, co se děje. Rychle jsem otevřela dveře.

Uvěřila jsem mu  

Mladík okamžitě vklouzl do bytu a zavřel za sebou. Pořád se usmíval a z kapsy vytáhl nějakou obálku. Byl to ten dopis od Davida. Tedy alespoň já tomu uvěřila. Byl napsaný na počítači.

Ani vlastně neznám Davidův rukopis. Takže jsem považovala za pravdivý i jeho podpis. V dopise mě prosil, jestli bych mu nemohla půjčit nějaké peníze. Prý má možnost si konečně koupit výhodně auto a potřeboval by tak 30 tisíc.

Prý by mi je zase brzy splatil. Ale teď to prý hrozně spěchá. Sám za mnou přijet nemůže, ale jeho dobrý kamarád Honza se nabídl, že za mnou zajede. Když rychle nepřijede zpátky, David o to auto přijde.

Vnukovi ráda půjčím  

„Ale samozřejmě, že ty peníze vám dám.“ Ubezpečila jsem Honzu. Davídek si už tak dlouho přál mít auto. A já jsem mu stejně ty peníze spořila. Chtěla jsem mu je beztak dát. Nebude mi přece nic vracet.

„Jen chvíli počkejte.“ Vybídla jsem Honzu a šla pro své úspory. Jsem hloupá ženská, že jsem měla peníze u sebe doma a ne někde v bance, kam patří. Jenže já v té chvíli nemyslela na nic jiného, než jak bude mít vnuk radost, že ty peníze pro něj mám.

A tak jsem v té rozmařilé náladě pozvala Honzu na kávu a na bábovku. Rychle vše snědl, poděkoval a prý si ještě odskočí. Sklízela jsem v kuchyni se stolu a nevěnovala mu pozornost. Za chvíli nakoukl do kuchyně. „Tak já běžím a děkuju.“ Usmála jsem se na něj. „Pozdravuj ode mne Davídka.“

To bylo překvapení  

Za dva dny se objevil David. Myslela jsem, že mi přivezl ukázat nové auto. Místo toho mě čekal šok. David si vůbec žádné auto nekupoval a žádného Honzu za mnou neposlal. Ty peníze jsem naprosto hloupě dala nějakému podvodníkovi.

A navíc jsem až s Davidem dodatečně zjistila, že mi zmizely ze šuplíku i další úspory a také zlaté šperky. Vzal je ten darebák v momentě, kdy šel na toaletu. Stačila mu na to chvilka a já byla úplně bez peněz a bez těch pár krásných náušnic, řetízků a náramků.

Měly dost vekou cenu. Ale jejich největší cena byla, že byly buď po mé babičce a mamince. Nebo, že jsem je kdysi dostala od svého milovaného manžela. Chtěla jsem je jednou dát své vnučce, až se bude vdávat.

Přestože chlapík musel být z okolí mého vnuka. Na to znal dobře různé podrobnosti. Vypátrat se ho zatím nepovedlo. Možná, že právě teď někde okrádá další důvěřivou duši.

Magdaléna Z. (74), Znojemsko