Můj život šel přesně podle mých plánů. Vysoká škola, dobře placená práce a dokonalý partner. Alespoň jsem si to myslela do chvíle, než jsem zjistila, že mě podvádí!

Takovou nehoráznost jsem nemohla vůbec pochopit. Byli jsme spolu už pár let, svatba byla v plánu, ale nikam jsme nespěchali.

S mým Tondou jsme se shodli, že děti do dnešní doby přivést nechceme a i když mi už bylo dávno přes čtyřicet, žádné biologické hodiny mi netikaly. Naopak jsem se přestala stýkat téměř se všemi kamarádkami, které si děti pořídily.

Nebylo totiž možné si s nimi ani v klidu zatelefonovat, aniž by do toho řvoucí děti několikrát nevstoupily a ony na ně neustále nekřičely. O tom, že by si někam vyrazily, nemohla být řeč.

Kdykoliv jsme se dohodly, že mi zavolají až „uspí“ děti, nikdy to neklaplo. Usnuly dřív než děti.

Takhle jsem žít nechtěla

Náš život s Tondou byl bohatý i bez dětí. Oba jsme dobře vydělávali a užívali si cestování po celém světě. Myslela jsem si, že ideálnější vztah být nemůže! Když jsem jednoho dne zjistila, že mě můj partner podvádí, nemohla jsem tomu uvěřit! Mě do té doby něco takového ani nenapadlo.

Také se mi občas dvořili nějací muži a mě to dělalo dobře, ale nic jsem si s nimi nikdy nezačala. Když jsem při praní našla v kapse Tondovy bundy lístky do kina, propadla se pode mnou zem. Na tom filmu jsme totiž spolu rozhodně nebyli! Zbytek důkazů jsem pak našla v jeho mobilu.

Bolest a ponížení bylo šílené!

Začala jsem jednat dřív než přemýšlet. Dala jsem si panáka na kuráž a vydala se za naším společným kamarádem, o kterém jsem věděla, že má pro mě slabost a dal by si říci. „Ten sviňák mě podvedl a já mu to chci vrátit,“ oznámila jsem hned ve dveřích.

Chvíli zíral a pak se ušklíbl: „Tak s tím ti rád pomůžu.“ Na konci aktu, který ovšem za moc nestál, jsem nás vyfotila nahé v objetí v posteli.

Vrátila jsem se domů, sbalila si věci, nahrála fotku do Tondova počítače a vystavila ji jako pozadí na plochu a odstěhovala se ke kamarádce.

Ani se nevzbudil!

Telefon jsem pak nebrala ani jednomu. Nemohla jsem se na ně ani podívat. Tonda napřed nechápal nic a snažil se mě kontaktovat přes rodinu i zbylé přátele. Když na mě čekal před prací, odešla jsem zadem. Nakonec to vzdal.

Ze všeho mi zbyl jen pocit pachuti a dodnes nejsem ani s jedním z nich v kontaktu a vím, že mi to nestálo za to. Jen jsem si víc ublížila a začíná mi být jasné, že už asi zůstanu do smrti sama. Chtěla bych vše vrátit, ale stál by o mě Tonda ještě?

Dokázali bychom si odpustit? To se už asi nedozvím.

Andrea S. (57), Hodonín