Tenkrát mnou nejdřív cloumal vztek, jako kdyby to udělalo to dítě schválně. Pak mi ale došlo, že mi moje malá dcera chtěla jen udělat radost.

Byla jsem na mateřské. Starší Lucince bylo dva a půl roku, mladšímu Lukáškovi rok a půl. Mateřská je krásná věc, „dovolená“ by se jí ale fakt říkat nemělo. I s jedním dítětem je spousta práce, natož pak se dvěma.

Malá dračice

I když Lukášek byl klidné dítě, Lucka byla jak z hadích ocásků. Pořád něco prováděla. Dávala jsem třeba špinavé prádlo do pračky, zatímco ona mi stačila v koupelně vyházet ze skříňky všechny čisté ručníky na zem.

Jindy jsem s dětmi uklízela rozházené kostky, a než jsem se stačila otočit, Lucka vysypala celou krabici. Bratříčka ale milovala a dokázala ho dokonce na poměrně dlouhou dobu hezky zabavit. Přesto jsem každý večer už únavou padala na „ústa“.

Ještě musím zmínit, že jsem velká milovnice zvířat. Mým nejoblíbenějším je zebra. Často jsem si s dětmi prohlížela obrázkové knížky, já jim o zebrách vyprávěla a četla pohádky, třeba jak zebra ke svým pruhům přišla.

Hlavně Lucku to všechno moc zajímalo a říkala, že má zebry ráda jako já. Jednou jsem měla za sebou náročný den. Dopoledne s dětmi na prohlídce u doktorky, pak rychle nakoupit, domů na oběd a najednou byl čas připravit večeři.

Při vaření se zase na zemi ocitly všechny hrnce a pokličky, které mi Lucka stačila vytahat ze skříněk a hrála si, jako že taky vaří. Lukášek zatím spal v dětském pokoji, a když se probudil, odběhla Lucka za ním.

Věděla jsem, že si spolu budou chvilku hrát, tak jsem se během vaření pustila do úklidu té spouště. Najednou jsem si uvědomila, že je doma už podezřele dlouho nějaké ticho. To nikdy nevěstilo nic dobrého.

Zavolala jsem na děti, ale Lucka mi odpověděla, že si hrají na zoologickou zahradu. Byli jsme tam společně víkend předtím, tak jsem si oddechla a věnovala se své práci. Když bylo jídlo hotové, šla jsem se konečně za dětmi podívat. Po vstupu do dětského pokoje jsem zůstala stát jako opařená.

Máme zebru!

Nebyl to nepořádek, co mě šokovalo, ale pohled na nahého Lukáška, který měl tělo pomalované pruhy černou fixou. Oba se na mě smáli. A mně ruply nervy.

Začala jsem na Lucku křičet a obvinila ji, že místo aby mi pomáhala, dělá jen nepořádek a nakonec ještě takhle zmaluje bratříčka. Že mám jen jedny nervy a nezasloužím si to. Křičela bych dál, ale Lucka se na mě nevinně podívala a řekla:

„Maminko, já ti ale chtěla udělat radost!“ Když prý mám tak moc ráda zebry a nemůžu ji mít doma, tak mi ji „vyrobila“ – z Lukáška. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Lucinka i Lukášek čekali pochvalu, že se na Lucku zlobit nemůžu. Jen to drhnutí zebřích pruhů nám dalo zabrat…

Jana (49), Liberec