Teprve časem jsem pochopila, co to světlo znamená.

Bylo mi třináct let, když jsem to světlo spatřila poprvé. Svítilo mezi smrky, tam, kde se les začíná svažovat k potoku.

Nehýbalo se ani neblikalo, jen zářilo, jako by tam někdo rozlil měsíční svit do tvaru koule. Babička mi tehdy řekla, že to není nic pro děti a že některé věci v lese patří jinému světu.

Šla jsem mu naproti

Roky utíkaly, les se měnil, ale světlo zůstávalo. Objevovalo se nepravidelně — někdy v zimě, jindy v létě, ale vždy, když bylo klidné počasí. Nikdy se tak nestalo za deště nebo větru nebo když byl měsíc v úplňku.

Pokaždé, když jsem to světlo zahlédla, měla jsem pocit, že mě pozoruje. Vdala jsem se, ale ve třiceti letech mě postihla tragédie. Můj manžel zemřel. Zůstala jsem sama v domě, který jsme si postavili na kraji vesnie, poblíž lesa.

Tehdy jsem se rozhodla, že půjdu k tomu světlu blíž. V ruce jsem měla baterku, kráčela jsem potichu, krok za krokem. Nepopírám, že jsem se trochu bála.

Jakmile jsem však došla až k místu, kde se světlo objevilo, nebylo tam nic. Jen pach spáleného dřeva a zvláštní chlad, který se držel u země.

Dostala jsem vysvětlení

Začala jsem si vést deník. Zaznamenávala jsem dny, kdy se světlo objevilo, fáze měsíce, počasí, dokonce i sny, které jsem v těch nocích měla. Pořád jsem hledala nějaké souvislosti.

Až po čase jsem zjistila jednu pravidelnost:  pokaždé, když se světlo ukázalo, někdo v okolí zemřel. Ne hned, ale třeba do týdne. Stařenka z vesnice, mladý hajný, dokonce i pes, který se zatoulal.

Napsala jsem o tom jednomu muži, který se zabýval energetickými jevy. Odpověděl mi, že některá světla nejsou světly, ale branou do jiného světa, která se otevírá, když někdo má ten náš svět opustit.

Jen málo lidí má ale schopnost je vidět. V poslední době jsem spatřila světlo dvakrát a potvrdila se ta souvislost se smrtí. Jsem jen zvědavá, jestli ho uvidím i tehdy, až se naplní můj čas.

Milada B. (54), Šumava