S vnuky ráda chodím na houby. Je to naše oblíbená zábava. Jednou jsme se před deštěm ukryli do jeskyně, a to, co jsme tam viděli, nám nejspíš nikdo nikdy neuvěří.

Byly prázdniny, moje dcera nám jako každé léto přivezla své děti, které si u nás na vesnici rády užívaly letní dny. Byla vždycky náramná legrace, největší úspěch měly honby za pokladem.

Za tím účelem jsme vždycky nejen my, ale i sousedé, nakoupili různé laskominky, a byla velká zábava po celý den. Naši vnoučkové milovali také houbaření. Ta podivná příhoda se nám stala před pěti lety právě na houbách.

Zvláštní období

Bylo to takové zvláštní období, že se děly divné věci všem v naší vesnici. Jeden soused tvrdil, že viděl v noci UFO, druhý zase víly, jak mu tančily na zahradě. Stará Kudláčková zase přísahala, že v lese viděla permoníka.

Smáli jsme se těm povídačkám s manželem vždy doma u večeře. Zdálo se nám, že se snad všichni z našeho okolí zbláznili! Nebo mají minimálně pořádně bujnou fantazii. Ten den jsme vstali brzy ráno a vypravili se do lesa. Kromě košíku na houby jsme vzali také hrnečky na maliny a ostružiny.

Hromy blesky

Hub moc nerostlo, ale nějakou tu bedličku a babku jsme přece jen našli. Už se blížilo poledne, když jsme se usadili na mýtince, každý na svém pařezu a rozbalili svačiny. Obloha se náhle zatáhla, blížila se bouřka a bylo mi jasné, že se včas domů nevrátíme.

V okolí bylo hned několik jeskyní, kde jsme mohli déšť přečkat. Sbalili jsme proto jídlo a pospíšili k té nejbližší. Stihli jsme to právě včas. Jen jsme se ocitli pod převisem, spustil se slejvák – a po něm blesky a hromobití.

Řekla jsem dětem, že si zalezeme raději dál do jeskyně, kdyby se náhodou nějaký blesk svezl po skále, aby nás to nezasáhlo. Zapnula jsem baterku na mobilu a troufli jsme si při jeho světle dál. Do míst, kde jsem ani já nikdy nebyla.

Najednou se před námi objevilo světlo, byl to oheň. Myslela jsem si, že kolem něho sedí nějací trampové. Vypadali hodně podivně. Kožešiny na sobě, dlouhé rozcuchané vlasy. Cosi na ohni pekli. Vypadalo to, jako nějaké obrovské zvíře.

Vnuk mě zatahal za triko a šeptnul. „Babičko, podívej, ty kosti!“ Zaostřila jsem do kouta, a tam ležela neuvěřitelně velká kostra. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, kterému zvířeti by patřila. Vedle ležel velký obrovský kel. Jako od mamuta!

Hlavně pryč!

V tu chvíli jeden z těch chlapů cosi zaskřehotal. Bylo to tak strašné, že jsem se otočila a táhla obě děti za sebou. Z jeskyně jsme vyrazili ven, navzdory bouřce. Bylo nám to fuk, tak strašně jsme se báli těch lidí uvnitř jeskyně.

Když jsem pak doma manželovi vyprávěla, že v jeskyni žijí pravěcí lidé. Klepal si na čelo a říkal, že jsem stejný blázen jako stará Kudláčková. I tak se se mnou další den vypravil jeskyni prozkoumat. Byla prázdná, po lidech a kostech ani památky. Já ale vím, co jsem viděla, dosvědčí mi to i naše vnoučata.

Eva (61), Děčín