Ve starém domě, který jsem zdědila, jsem prožila nebezpečí ze strany nadpřirozených sil.

Některé dědictví může být spíše na obtíž. Byl to případ jednoho starého venkovského domu, který nám odkázala vzdálená příbuzná. Jednalo se o dost zdevastované stavení, Nebylo dlouho obývané a dát ho znovu do pořádku by vyžadovalo velké investice. Uvažovali jsme tedy s manželem o prodeji.

Žádnou závratnou částku jsme si od toho neslibovali. Abychom mohli dům nabídnout, musel se tam trochu udělat pořádek. Jezdívali jsme tam s manželem a někdy i se synem nebo dcerou. V den, kdy se mi ta věc stala, jsem se ale na vesnici vydala sama.

Manžel odjel na víkend pryč s kamarády chytat ryby a syn i dcera měli svůj program.

Nemohla jsem se dostat ven

Chtěla jsem v domě pobýt jen krátce, udělat pár věcí, aby se to pohnulo zase kousek dopředu. Dala jsem se hned do práce. Auto jsem nechala zaparkované před domem, ale zapomněla jsem tam mobil. Vlastně bych si ho asi s sebou ani nebrala, nečekala jsem, že by někdo volal.

Tentokrát jsem se chtěla zaměřit na malý sklípek pod domem, kam se sestupovalo z bývalé dílny. Převlékla jsem se do pracovního a pustila se do práce. V zaprášeném prostředí to nebylo nic moc příjemného. Občas jsem narazila i na pavouky.

Bála jsem se, že by tu mohly být i myši, ale čekalo mě něco mnohem horšího. Do toho sklípku vedl kovový žebřík a zavíral se padacími dvířkami. Když se začalo stmívat, rozhodla jsem se, že to pro dnešek stačí a chtěla jsem vylézt ven.

Najednou, z ničeho nic, se padací dvířka zavřela a já zůstala sama ve tmě – ve sklípku totiž světlo nebylo. Myslela jsem si, že se prostě dvířka uvolnila a snadno je znovu dám pryč. Jenže když jsem to zkoušela, nešlo to. Začala se mě zmocňovat panika.

Ozvaly se podivné zvuky

Znovu a znovu jsem se pokoušela padací dvířka odklopit, ale bylo to, jako by na nich stála nějaká síla. Měla jsem velký strach a nevěděla, jak se odtamtud dostanu. Došlo mi, že mě vlastně nikdo nebude postrádat, alespoň pro nejbližší noc.

Zkusila jsem křičet, ale dům stál na kraji vesnice a možnost, že by mě někdo slyšel, byla minimální. Ještě mnohokrát jsem se pokoušela dvířka otevřít, jenže bez úspěchu. Dala jsem se do pláče. Vyčerpaná jsem se pak posadila na zem.

Seděla jsem tak asi hodinu skoro apaticky, když jsem nahoře nad sebou zaslechla podivné zvuky. Rozbušilo se mi srdce, nejprve nadějí, že mě někdo najde, ale pak strachem.

Vnitřní hlas mě varoval, abych byla potichu. Vnímala jsem intuicí nějaké nebezpečí. Poté, co se seshora ozvalo hluboké vrčení a vytí, střídané s úděsným šepotem, jsem napětím přestala dýchat.

Zachránil mě spánek

Vypadalo to, že se do domu zatoulal nějaký velký pes, jenže vrčení a tiché vytí se střídalo s lidskými slovy v jakési nesrozumitelné řeči. Celá jsem se třásla hrůzou a myslela jsem si, že tuto noc nepřežiji. Už dávno jsem ztratila pojem o tom, kolik je hodin.

Vrčení a mluvení jsem seshora slyšela ve stále delších intervalech. Představovala jsem si nějakou záhadnou, hrozivou a krvelačnou bytost. Strach, beznaděj a vyčerpání mě nakonec přivedly k tomu, že jsem upadla do hlubokého spánku.

Po probuzení jsem chvíli nevěděla, kde jsem. Pak jsem si to uvědomila a opět se mě zmocnila úzkost. Sebrala jsem odvahu a ještě jednou zkusila otevřít padací dvířka. Tentokrát to už šlo a já vydechla úlevou. Zjistila jsem, že venku už je ranní světlo.

S nejistotou, jestli se tam někde neskrývá ten děsivý tvor, kterého jsem slyšela, jsem pomalu vylezla ze sklepa. Na nic jsem potom nečekala a rozjela se domů. To, co se mi ve sklepě přihodilo, si dodnes nedokážu vysvětlit a nikomu bych to nepřála!

Petra K. (56), Plzeň