Bylo to jako nějaká déjà vu. Už od samotného rána jsem měla pocit, že přesně ty samé věci, které zažívám, se mi už dříve staly.

Přihodilo se to před třemi lety. Byla jsem tehdy sama doma. Manžel byl s partou kamarádů na vodáckém výletě a měl se vrátit až v neděli večer. Řekla jsem si proto, že než tvrdnout celý víkend sama doma, že raději pojedu na chatu a trochu to tam poklidím.

Už od samotného sobotního rána to však vypadalo, že ten den rozhodně nebude patřit mezi mé nejšťastnější.

Nic se mi nedařilo

Jen co jsem sjela z dálnice a najela na okresku, tak jsem se málem srazila s náklaďákem. Jednoznačně by to byla moje vina, protože jsem byla na vedlejší a on měl přednost. Dost mě to vylekalo, takže jsem zbývajících dvacet kilometrů jela ani ne čtyřicítkou.

Když jsem na chatu přijela, ihned jsem se pustila do úklidu. Zrovna jsem shrabovala listí, když jsem zahlédla mezi stromy naježenou černou kočku. Podívala se na mě svítivě zelenýma očima, hlasitě na mě zasyčela a pak odběhla do vedlejší zahrady.

To je tedy den, pomyslela jsem si. Jenže mělo být ještě hůř. Odpoledne jsem se ještě stihla pohádat se sousedkou, které vadilo, že naše jablka padají k nim na zahradu. A vrcholem všeho bylo, že mi nešel pustit plynový sporák.

Nemohla jsem si tak uvařit nic teplého k jídlu, ani zalít kafe nebo čaj. Nakonec jsem se rozhodla, vrátit se ještě tentýž večer domů. Když jsem unavená a rozmrzelá usínala, říkala jsem si, že bych takový den rozhodně už podruhé zažít nechtěla.

Vrátila jsem se v čase?

V neděli ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Alespoň jsem si myslela, že je neděle. Jenže pak mi vnitřní hlásek začal našeptávat, že bych měla jen uklízet na chalupu.

Usmála jsem se pro sebe a pomyslela jsem si, že to je přece hloupost, vždyť jsem tam jela včera.

Jenže pak jsem se podívala na mobil a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Podle data byla sobota! Byla jsem úplně zmatená. Jako první mě napadlo, že se mi to celé jen zdálo. Občas jsem mívala docela živé sny.

Když bolest hlavy po ranním šálku čaje odezněla, vydala jsem se na cestu.

Dostala jsem druhý pokus

„To není možné,“ zamumlala jsem sama k sobě. Na hlavní silnici jel ten samý náklaďák! Tentokrát jsem ale zareagovala jinak. Zastavila jsem a dala jsem mu přednost.

Když jsem přijela na chatu, o poznání klidnější a v lepší náladě, než včera, spatřila jsem na verandě černou kočku.

Podívala se na mě. Pak zavrtěla ocasem a odběhla pryč. To je zvláštní, pomyslela jsem si. Začalo mi totiž docházet, že mě nějaké podivné síly nutí, abych ty samé věci prožívala podruhé. A skutečně.

O chvíli později na mě houkla sousedka přes plot, aby si postěžovala, že jí na její zahradu padají naše jablka.

Ale na rozdíl od minulé reakce jsem se s ní tentokrát dokázala v klidu domluvit. Když jsem o tom všem pak povídala manželovi, koukal na mě jako na blázna. Já ale vím své.

A jsem přesvědčená o tom, že mi nejspíš nějaké tajemné síly umožnily napravit chyby, které jsem, ať už ve snu nebo v reálném životě, udělala.

Danuše S. (60), střední Čechy