Svět kolem nás je plný zázračných věcí. Já mám jednu takovou doma.
Poté, co jsem musela odejít do invalidního důchodu, nevzdala jsem se v rámci možností aktivního života. Dál jsem se setkávala se svými přáteli a známými. Měla jsem v sobě touhu neustále něco tvořit.
Psala jsem verše, malovala obrázky. A pak jsem si našla novou zálibu: začala jsem kreslit na kameny. Hodně mě to bavilo. Jakmile si toho všimli moji blízcí, začali mi nosit vhodné kameny domů, takže jsem měla slušnou zásobu.
Ráno nastalo překvapení
Ten zvláštní a zázračný kámen, o kterém chci vyprávět, mi přinesla dcera. Přála si, abych na něj namalovala speciální obrázek přímo pro ni. Chtěla mít nějaký temnější motiv, třeba malého čertíka.
Neviděla jsem v tom problém. Ovšem už když jsem ten kámen vzala do ruky, viděla jsem, že je jiný, než ostatní. Bylo to, jako bych dostala malý zásah elektrickým proudem. To mě ale neodradilo od mojí umělecké činnosti a od snahy splnit dceři její přání.
Pracovala jsem na tom dlouho do noci. Kresba se mi docela povedla a těšila jsem se, co na ni druhý den dcera řekne. Jaké bylo ovšem moje překvapení a zklamání, když jsem ráno zjistila, že kresba je z kamene pryč! Nechtěla jsem věřit svým očím.
Opravdu to ale vypadalo, že jsem se stala buď obětí nějakého nepěkného vtipu, nebo nadpřirozeného jevu. Tu první možnost jsem mohla vyloučit. Kámen jsem nechala uschnout na parapetu okna a pochybovala jsem, že by manžel nebo syn něco takového udělali.
Všechno se opakovalo
Dcera žila se svým mužem o pár domů dál. Já jsem ji ještě večer zvala, ať se přijde na svého „čertíka“ podívat. Teď jsem byla v rozpacích, jak nenadálou situaci vysvětlit. Nebyl to ale poslední divný úkaz, který mě onoho dne čekal.
Když jsem vzala kámen do ruky, překvapilo mě, jaké z něho sálá horko. Musela jsem ho hned položit. Řekla jsem to manželovi, který se málem také spálil. Kdyby se to stalo v zimě, nejspíš by mě podezíral, že jsem kámen dala na radiátor.
Jenže bylo pozdní jaro a teplo. Mrzelo mě, že jsem předchozí den neukázala kresbu manželovi, abych měla svědka, že tam opravdu byla. Nechtěl tomu moc věřit a podobné to bylo i s dcerou. Vypadala jsem před nimi tak trochu jako blázen.
Neurazila jsem se, ani jsem se nevzdala. Slíbila jsem, že slibovaná kresba bude ať se dcera zastaví večer. Podařilo se mi vytvořit něco skoro stejně pěkného jako na první pokus. Tentokrát kresbu viděl i manžel.
Nehodlala jsem samozřejmě nad kamenem sedět a hlídat ho, než uschne. Měla jsem v plánu se jen občas zajít podívat, jak to vypadá. Jenže hned při první kontrole byla celá kresba opět pryč a já se dívala na nepopsaný, čistý kámen!
Tajemství odhalila cizí žena
Nyní byl i manžel přesvědčen, že kámen v sobě skrývá nějakou tajemnou sílu. Udělala jsem ještě třetí pokus a reakce byla stejná, jen s tím rozdílem, že jsme s manželem sledovali mizení obrázku přímo před očima.
Čertíka jsem namalovala nakonec na jiný kámen, kde kresba zůstala. Záhadu onoho původního kamene se nám dlouho nepodařilo vyřešit. Až jednoho dne přišla dcera s kamarádkou, která se zajímala o ezoteriku. Tajemný nerost si prohlédla a pak řekla zajímavou věc.
Podle jejího názoru ten kámen tvořil v minulosti součást nějakého kostela či poutního místa. Navrhla, abych místo pekelného motivu zkusila namalovat nějaký andělský. Udělala jsem to a ukázalo se, že ta dceřina kamarádka měla nejspíš pravdu.
Obrázek andílka nezmizel ani druhý den, ani za týden a je na tom kameni dodnes. Věřím vysvětlení, že duchovní energie, která tam byla po léta zachycována, se bránila tomu, aby byla „znehodnocena“ motivy pekla.
Kdybych ale bývala namalovala nějaký náboženský motiv na kámen hned, nikdy bych nezjistila, jakou čarovnou moc v sobě má!
Jana Š., (56), Litvínov
