Už je to mnoho let, co jsem si rekonstruovala byt. Kamarádi mi dohodili klasické řemeslníky, meloucháře. Tak, jak to tehdy chodilo. Vše probíhalo hladce a už mi zbývalo zapojit jen nové vafky.

Otevřela jsem dveře. Za nimi stál topenář Břéťa. Dvoumetrový chlap jak hora, sto padesát kilo živé váhy a úsměv od ucha k uchu. „Tak kam ty vafky přijdou?“ Hlaholil zvesela a hrnul se dovnitř. Prohlédl si místo činu a slíbil, že se po víkendu staví.

Ještě mi stačil říct, že jede v sobotu s manželkou a dětmi na výlet na Lipno. Pevně mi stiskl ruku. „Tak příští týden to uděláme.“

Čekala jsem marně

V pondělí se Břéťa neozval. Nepřišel ani v úterý a ani ve středu. Telefon jsem na něj neměla, a tak mi nezbývalo než čekat a čekat. V těch dobách byli prostě řemeslníci páni situace a člověk se jim musel podřídit. Ale na toho sympaťáka jsem se už začínala zlobit.

Děsivá zpráva

Ve čtvrtek se večer se u mě zastavil kamarád, který mi Břéťu dohodil. Prý už s ním nemám počítat, protože je mrtvý. Koukala jsem na něj nechápavě. Co se mu stalo, vždyť v pátek z něj přímo prýštilo zdraví. Jenže tehdy ho ještě nebolely zuby. Dostal prý zánět trojklaného nervu.

Bolest ho zbavila rozumu

Břéťa byl o víkendu na pohotovosti. Dostal nějaké léky. Jenže bolest nepřecházela. Snažil se ještě před rodinou dělat hrdinu.

Když ale manželka odešla v pondělí ráno do práce a děti do školy, uvázal si provaz kolem krku a oběsil se doma na trubkách od ústředního topení.

Našly ho děti, které se vrátily domů dřív, než jejich maminka. Chlap jak hora nejenže nezvládl bolest, i když chápu, že musela být veliká. Ale ani nedomyslel, co svým hrozným činem způsobí svým blízkým. Jaký celoživotní šok připraví svým dětem.

Miriam L.(62), České Budějovice