Byla jsem tak strašně zaslepená láskou, že jsem si nevšimla, že můj vyvolený je tyran a opilec. Doufala jsem, že ho změním, místo toho změnil on mě.

Přesvědčil mě, že jsem bezcenná…  Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím všechny ty signály, které jsem před lety neviděla nebo možná vidět nechtěla.

Signály, které mě měly varovat před největší chybou mého života. Jenže já byla tehdy mladá, bláznivě zamilovaná a věřila jsem, že dokážu svého muže změnit.

To bylo samozřejmě strašně bláhové a já brzy pochopila, že jsem se dostala do bludného kruhu, ze kterého bude těžké dostat se ven.

Všechny holky mi záviděly

Když jsem Honzu poznala, chodila jsem ještě na střední školu. Bylo mi 17 let a dělalo mi velmi dobře, že se o mě zajímá o šest let starší kluk.

Všechny holky ze třídy mi ho záviděly. Můj vyvolený měl nejen slušné zaměstnání, ale na tehdejší poměry bral i docela velké peníze.

Zatímco spolužačky se se svými kluky scházely v parcích na lavičkách a jezdili na výlety tak leda na kolech, pro mě si Honza jezdil naleštěnou škodovkou a bral mě na večeře do místních vyhlášených restaurací. Žil s rodiči ve velkém rodinném domě s nádhernou zahradou kousek od mé školy, takže na mě pravidelně po vyučování čekal.

Prvních pár měsíců jsme se scházeli vždy po škole, když Honza skončil v práci. Jednoho dne se ale rozhodl, že mě představí rodičům a posune náš vztah o něco dál. Nic jsem proti tomu nenamítala, proč taky. Zdálo se, že to se mnou myslí opravdu vážně.

Navíc se ke choval jako k princezně. Honzova maminka sice nebyla kdovíjak nadšená, že si přivedl domů takhle mladou přítelkyni, ale kromě občasných nepříjemných poznámek na mou adresu, našemu nijak vztahu nebránila.

Tatínek si mě oblíbil hned a po vsi se chlubil, jak krásnou mladou slečnu si jeho syn domů přivedl. Honza byl pro svého otce totiž bez nadsázky “Bůh”. Cokoli udělal, řekl nebo vytvořil bylo dokonalé.

Zkrátka byl to jediný syn a byl bezchybný a jedinečný. Nikdy by mě nenapadlo, jak snadno se může vztah otce a syna, který jsem tehdy tolik obdivovala, otočit proti mě.

Začalo to sprostými urážkami

Od chvíle, kdy jsem byla představena Honzově rodině, jakoby se všechno změnilo.

Můj milý na mě začal tlačit, abych u něho doma přespávala, trávila tam víkendy a vzdala se svých dosavadních koníčků. Argumentoval tím, že nás okrádají o čas, který bychom mohli trávit spolu.

Byla jsem sice zprvu zmatená, pak jsem si ale říkala, že to je jen důkaz jeho lásky. Že chce být zkrátka, co nejvíce se mnou. Nároky mého staršího přítele se však přestávaly líbit mým rodičům.

Nepřáli si, abych u něho přespávala, natož abych v domě jeho rodičů trávila celý víkend. A když jsme společně někam šli, musela jsem být do deseti doma. Připadala jsem si mezi mlýnskými kameny.

Honza se zpočátku tvářil celkem chápavě, po čase se však začalo projevovat jeho pravé já. Nesnesl totiž pomyšlení, že nade mnou nemá moc.

Nejprve mi pokaždém odmítnutí z důvodu nesouhlasu rodičů vynadal, pak se začaly pomalu přidávat sprosté urážky a výhrůžky rozchodem. Byla jsem zoufalá a ze všeho vinila mé rodiče.

Nakonec se  se mnou Honza za velmi dramatických okolností třikrát rozešel. Vyčetl mi snad úplně všechno a urážel mě. Pokaždé jsem doma ztropila hysterickou scénu. Nebylo to ale nic platné.

Rodiče nepovolili a já Honzovo chování omlouvala tím, že by v jeho situaci vyletěl přece každý. Mírné zlepšení přišlo až v okamžiku, kdy jsem si udělala v 18 letech řidičský průkaz a rodiče ztratili přehled o tom, kde přesně jsem.

Hned po maturitě jsem otěhotněla

Koupila jsem si starší auto a díky tomu mohla trávit s Honzou více času. Cesta domů mi totiž ze školy trvala 20 minut. Když jsem jezdila autobusem a vlakem, byly to téměř dvě hodiny. Spory mezi mnou a rodiči narůstaly.

Honza mi nabídl, že u nich v domě je místa dost a nebyl by žádný problém, abych se k němu nastěhovala. Zdálo se to jako dobré řešení.

Rodiče mi ale řekli, že dokud neodmaturuji, nikam nepůjdu. Se zatnutými zuby jsem tedy v domě plném nepochopení oslavila 19. narozeniny a koncem května úspěšně odmaturovala. Hned druhý den jsem si zbalila všechny své věci a odstěhovala se.

Máma s tátou to nesli hodně těžce, zvláště proto, že Honza mě poštvával proti nim a odmítal je navštěvovat. Já jsem samozřejmě stála na straně svého partnera. A to i přesto, že naše společné bydlení byl od samého začátku jeden velký průšvih.

Všechno, co jsem udělala bylo špatně. Často jsme se hádali a všechno pomalu spělo k tomu, že se nejspíš brzy rozejdeme.

O chování Honzy jsem ale nikomu neřekla. Nějak se mu podařilo přesvědčit mě, že má pravdu. Že jsem opravdu k ničemu, nic neumím a můžu být ráda, že se mě ujal.

Kdo ví, jestli bychom spolu zůstali nebo ne, kdybych jednoho dne nezjistila, že jsem v jiném stavu. Bylo to jen pár měsíců po maturitě a mě bylo čerstvých dvacet. Šok a zděšení v očích Honzy, když jsem mu tu radostnou událost řekla, se nedal přehlédnout.

Přerušit těhotenství nepřicházelo v úvahu, to by jeho rodina nepřežila. A tak, aniž by se mě vlastně někdo zeptal na to, co chci já, dva měsíce poté, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem stála ve svatebních šatech před oddávajícím.

Vzteky byl úplně bez sebe

Na slovní útoky už jsem byla zvyklá. Dokonce i na vyhrožování. To, co ale nastalo po svatbě, jsem nemohla předpokládat ani v těch nejčernějších snech.

Od chvíle, kdy manžel zjistil, že jsem těhotná, začal strašně pít. Popíjel doma se svým otcem, který měl pro všechno pochopení. Honza byl v jeho očích chudák, kterého jeho žena dohnala k alkoholu. Často jsem slýchávala, že nebýt mě, nikdy by nepil.

Že jsem ho zničila. Po nocích jsem často plakala a s hrůzou očekávala příchod opilého muže domů. Nikdy se to totiž neobešlo bez krutých hádek a agresivních útoků. Vyčítal mi, že ještě nespím a že naše dítě bude kvůli mě určitě postižené.

Křičel na mě, že jestli s miminkem něco bude, zabije mě. Hrůzou jsem kolikrát nemohla ani spát, byla jsem si jistá, že by byl schopný mi něco udělat. Nejednou mi totiž řekl, že už mě mají dost i jeho rodiče.

A že jsou prý s tátou domluvení, že mě zahrabou na zahradě za domem. Byla jsem v šoku. Cítila jsem se opuštěná, zraněná a bezmocná. Byla jsem v pátém měsíci, když se jednou vrátil domů opět opilý a napadl mě tentokrát nejen slovně.

Přišel do ložnice, strhl ze mě peřinu a shodil ji na zem. Vytrhl mi i polštář a knížku, kterou jsem měla v ruce. Třásla jsem se strachy. Chytil mě za ruku a vyhodil mě z postele. Napřáhl se rukou zaťatou v pěst. Vzteky byl úplně bez sebe.

Byla jsem si jistá, že mě uhodí. Na poslední chvíli ale zavrávoral a pěst skončila ve dveřích skříně, kde zůstala díra. Sykl po mě jen, že mám být ráda, že to nebyl můj obličej a odešel.

Útoky byly čím dál horší

Situace se bohužel nezlepšila ani po narození našeho syna Jakuba. Manžel mi za něho poděkoval, tím však jeho úloha otce skončila. Na všechno jsem byla sama, vše jsem dělala špatně a za každou chybu jsem byla potrestána.

Opilství, násilí a nadávky jsem snážela až do Jakubových tří let, kdy jsem se zhroutila. Tehdy mi došlo, že takhle už to dál nejde. Nevím, kde se ve mě vzala ta síla, ale vzepřela jsem se a podala žádost o rozvod. Manžel nesouhlasil a dělal zle.

A protože nikdo pořádně netušil, jak mi celé ty roky ubližuje, byl rozvod pro všechny šok. Špatná jsem byla já. V očích sousedů a rodiny byl manžel oběť nevěrné rozmarné ženské, která ho dohnala k pití.

Stydím se za to, jak hloupá jsem byla. Dnes jsme od sebe už pěkných pár let a většina našich známých, přátel a dokonce ani příbuzných netuší, jaká muka jsem s ním zažívala.

Po rozvodu jsem to jako svobodná matka neměla sice vůbec jednoduché, ale nelituju. Udělala jsem dobře a dopřála svému synovi klidné dětství.

Lucie K. (49), Ostrava