Můj příběh je jako z potrhlého amerického filmu. Ale stalo se to navlas tak, jak vám to budu vyprávět. Také jsem dřív myslela, že se takové věci nestávají, nebo aspoň ne mně. Jenže ty Vánoce před dvaceti lety byly asi čarovné, magické, kdoví.

Byla jsem nešťastná, když se blížily. Tušila jsem, co mi přinesou. Už jsem tak nechtěla žít. Každé Vánoce sama. Pravda, mohla jsem být u rodičů, jenomže bylo mi už šestatřicet, a když jsem si představila, jak by to probíhalo.

.. Jednali by se mnou jako s děckem. Úplně to vidím: Máma by říkala, ať si dám pozor na kapří kosti, abych si nějakou nezapíchla do krku. Hlídala by, kolik vypiju vína, a po druhé sklence by mi ji schovávala.

A protože bych se zuřivě bránila, schovala by lahev. Naříkala by, že se dožila dob, kdy je ze mě alkoholička, a že ji mrzí, že nemá vnouče. Že už na ně čeká deset let, nebo i déle. Kolem půlnoci by propadla malomyslnosti docela.

Tekly by jí slzy a pokládala by si otázku, kde udělala ve výchově chybu, když její dcera chodí se ženatým chlapem.

Táta by ji okřikoval, ať je zticha, že neslyší silvestrovský program v televizi, a máma by syčela, že všechno je to jeho vina, protože byl pořád v práci a výchově se málo věnoval.

A mně by bylo do breku. Po jejím cukroví bych tři kila přibrala. To už je lepší být sama. S Milanem jsme se seznámili na jakémsi firemním večírku, kde jsem se ocitla náhodou, protože kamarádka, která dostala chřipku, mi dala svou pozvánku.

Náhody nás leckdy vedou do propastí, jak se ukázalo. Vysoký, asi pětatřicetiletý podnikatel v bezchybném drahém obleku mi učaroval na první pohled. Byl hezký, působil vzdělaně, sečtěle, jeho vtipům jsem se smála celý večer.

Vyprávěl o svých zálibách: vážná hudba, chození po horách, no jako kdyby byl moje dvojče. I když mi bylo teprve pětadvacet, slabý vnitřní hlásek mě varoval. Říkal, že tohle má háček, že tak jednoduché to nebude.

Prstýnek neměl. Odporovala jsem svému vnitřnímu hlasu, že přece když nemá prstýnek… Hlas se smál, až se zalykal. Na druhém rande Milan přiznal, že je ženatý a má dvě děti, čtyřletou holčičku a dvouletého chlapce.

Seděli jsme v nejlepším podniku ve městě, pamatuji si, že na stolech hořely vysoké svíce ve svícnech. Zvedla jsem se tak razantně, že jsem převrhla židli.

Dodnes vím, že jsem měla na sobě dlouhé červené šaty, chodila jsem v nich parkem, byla mi zima, byl listopad.

Milan za mnou přiběhl s růží a mým kabátem… Ríkal mi ta největší klišé, která existují. Všechna, která vás napadají. Manželka mu nerozumí, je to protivná hysterka, navíc po porodech ztloustla. Už několikrát hovořili o rozvodu, brzy na něj dojde.

Jeho žena neumí nic než fňukat, líčit se u přehnaně drahého zrcadla a utrácet jeho peníze. Zato já! Jsem úplně jiná.

Je se mnou legrace, nemluvím jen o penězích, nevyhledávám hádky, nevadí mi hospody, ba dokonce do nich chodím, dá se se mnou mluvit o všem, piju pivo a vypadám reprezentativně.

Těžko tomu uvěřit, ale všechny tyhle hloupé fráze jsem brala vážně. Nejvíc tu o rozvodu. Výsledek? Uběhlo jedenáct let. Děti chodily do školy, cloumala s nimi puberta, holce bylo patnáct, klukovi třináct.

Milan je zprvu nemohl opustit, protože byly malé. A teď: Cožpak může opustit pubescenty? Vždyť by okamžitě začali fetovat! Utekli by z domova a přežívali na ulici, jak by to s nimi asi tak dopadlo?

Přece po něm nemůžu chtít, aby se stal zkázou pro svoji vlastní krev! Uznala jsem, že něco tak děsivého po něm žádat nemohu, a protože Vánoce klepaly na dveře, utíkala do supermarketu koupit si spoustu vína.

Jak jinak bych ty své osamělé Vánoce přežila? Vnitřním zrakem jsem se viděla za dejme tomu dvacet let.

Sedím na staré, prodřené pohovce u televize, otupěle sleduji dvou stý padesátý sedmý díl seriálu pro osamělé důchodkyně, vážím devadesát sedm a půl kila, prsty s okousanými nehty si beru z veliké mísy další koláč s tvarohem.

Jsem opilá, u nohou mi leží prázdné lahve. V místnosti je se mnou patnáct koček. Sedm z nich sedí na mně. Nejhorší byl předvečer Štědrého dne. Ten mi dal tehdy zabrat. Vzpomínám, jak jsem stála na balkoně a dívala se na oranžový měsíc.

Byla zima, hustě padal sníh, z několika míst bylo slyšet koledy. Napadlo mě: co kdybych šla a postavila se pod jeho okno a dívala se nahoru, dokud nezmrznu? Pak jsem to udělala. Zavolala jsem mu. Nevěřil svým uším, syčel do telefonu:

„Tohle ať už se nikdy neopakuje!“ Brečela jsem: „Co mám dělat? Jsem tady úplně sama.

“ A on zuřivě šeptal: „Tak si třeba objednej pizzu!“ Zavěsil. Nikdy v životě jsem necítila větší vztek. Jako v tranzu jsem si našla telefonní číšlo provozovny Pizza domů a skrz slzy si jednu objednala, šunkovou s rajčaty.

Pak jsem otevřela lahev vína a čtvrtinu vypila naráz rovnou z lahve. Když zazvonil mladík, který rozvážel pizzu, údivem otevřel pusu. Spatřil rozcuchanou zoufalou divoženku ronící černé slzy, jak se potácí u dveří, v ruce flašku, už prázdnou.

Byla jsem namol. Blekotala jsem myslím něco v tom smyslu, že chci spáchat sebevraždu a že by bylo tudíž nejlepší, kdyby ta pizza, kterou přinesl, byla otrávená. A jestli není, tak si ji otrávím sama. Rohypnolem! A vydala jsem se do koupelny hledat krabičku s lékem.

Matně si vzpomínám, že pronesl něco jako: „Pořád říkám, že ty Vánoce by neměly bejt. Já bych je škrtnul.“ To se mi líbilo, asi desetkrát jsem přikývla, rozesmála jsem se, zakopla o práh obývacího pokoje, natáhla jsem se a div si nezlomila ruku.

Měla jsem pocit, že vešel dovnitř se mnou, něco kutil v koupelně (později se ukázalo, že odtud odnesl veškeré medikamenty, dokonce i kapky do nosu a borovou vodu tříprocentní), pizzu položil na stůl, odebral mi flašku, uložil mě na gauč a přikryl dekou.

Slyšela jsem ještě, jak za sebou potichu zavřel dveře, pak už všechno zahalila milosrdná tma. O to horší bylo probuzení. Mít na Štědrý den obrovskou kocovinu je trapné. Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě.

Nikdy v životě mě tak nebolela hlava, měla jsem chuť umlátit si ji o zeď, aby to přestalo. Zvracela jsem asi sedmkrát a při tom jsem si říkala: „Veselé Vánoce, Alenko!“ Když zvonil telefon, myslela jsem, že je to prastrýc František, vždycky o Štědrý den volal.

Ale byl to ten kluk z Pizza domů. Uvědomila jsem si, že ani nevím, jak vypadá, protože jsem ho viděla rozmazaně. Dlouze jsem se omlouvala, on se smál a tvrdil, že se bál, abych neskočila z okna. A prý jestli se může na Boží hod zastavit.

Řekla jsem, že klidně. Pak jsem si uvědomila, že na Boží hod se chtěl zastavit i Milan, a bylo mi to najednou fuk. A tak, když mě můj ženáč přišel milostivě navštívit, našel mě v obýváku s mladíkem z pizzerie.

Jen jsme si povídali. Řekla jsem Milanovi: „Jsi rozvedený?“ Vytřeštil oči. „Tak vypadni,“ dodala jsem. Mladý muž z pizzerie se posléze stal jejím majitelem. Byl dobrá partie. Nebyl ženatý, oženil se až se mnou, a vůbec mu nevadilo, že chci děti.

Alena J. (56), okolí Prahy.