Sliby se prý mají plnit. Ale co s takovými, které prostě splnit nejdou?

Řízení auta mě nikdy nelákalo. K tomu, abych absolvovala autoškolu, jsem neviděla žádný důvod. Manžel byl zkušeným řidičem a v Brně fungovala celkem spolehlivě veřejná doprava.

Později si řidičský průkaz udělali i syn a dcera. Toho, že jsem jediná, kdo nesedí za volantem, si všimla moje vnučka. A já jí v jednu chvíli nerozumně slíbila, že mě jako řidičku uvidí také!

Teorie mi šla, s praxí to bylo horší

Když už se do něčeho pustím, tak si za tím obvykle jdu. Stejné to bylo s řidičákem. Povzbudilo mě, když jsem zjistila, že teorii ovládám skvěle. Praktických jízd jsem se ovšem bála jako čert kříže. Realita ukázala, že můj strach byl oprávněný.

Hned při prvních pokusech jsem viděla, že můj instruktor se tváří dost znepokojeně. Při svých letitých zkušenostech mu asi bylo jasné, jaké nemehlo se mu právě dostalo do rukou.

Už při řízení mimo běžný provoz, na takovém dvorku, jsem málem nabourala do budovy.

Postupně jsem dokázala autem pomalu jet, ale při takovém tempu bych všude způsobovala dopravní zácpy. Přesto jsem to nevzdávala a můj výkon se pomalu lepšil. Musela jsem si ovšem dost jízd připlatit.

Nakonec jsem to dotáhla až ke zkouškám. Ty ovšem skončily průšvihem. Jednak jsem nezastavila včas na červenou a pak jsem málem nabourala do protijedoucího auta. Bylo jasné, že řidičák nedostanu.

Nevyšel ani druhý pokus

Za pár měsíců jsem to zkusila v jiné autoškole. Ukázalo se, že takové křiklavé případy, jakým jsem byla, si vybudují svoji „pověst“, takže tam o mně už něco věděli. Přijali mě, ale víceméně se opakovalo to, co v první autoškole.

Opět jsem se dostala až k závěrečným zkouškám, i když mi předtím instruktor řekl, že by mě nejradši na silnici nikdy neviděl. A znovu mě osudové chyby stály konečný úspěch. Pak už jsem to vzdala.

Vnučce, když se mě ptá na řízení auta, odpovídám, že ne každý to zkrátka umí. A škodolibě dodávám, že její děda se zase nevyzná ve vaření…

Martina R. (59), Brno