Líbil se mi, ale byl ženatý. A měl tu nejkrásnější manželku, jakou si umíte představit.

Vysoké podpatky, krásné nožky v silonových punčoškách, elegantní šaty, ne zbytečně dlouhé, aby vynikla krása oslnivých dolních končetin. Tak si ji bude každý pamatovat. Vypadala jako úchvatné dámy na obrázcích v kadeřnictvích nebo v barevných časopisech.

Dlouhé plavé vlasy se jí kroutily do prstýnků. Ze šperků, kterými byla ověšena, přecházel zrak. Cinkaly, když se blížila. Občas jsem se přistihla u myšlenky, že jsem možná kdysi chtěla vypadat také tak, jako kráska z románu, ale nikdy se mi to nepodařilo.

Na to asi musíte mít specifický talent. Tak nádherně oblečená chodila po škole jako jediná, dost to bilo do očí. Učila výtvarnou výchovu a dějepis. My ostatní kolegové jsme si na ni zvykli.

Když se na školní chodbě potkala s chemikářem v umolousaném pláštíku anebo s puberťáky v obnošených džínách, působilo to jako setkání dvou světů.

Ale protože mi tehdy bylo už čtyřiatřicet a myslela jsem si o sobě, že jsem docela rozumná, nic jsem jí nezáviděla. Tedy kromě jejího manžela. Byla to dvojice jak ze žurnálu. On pohledný inženýr z místní továrny, ona překrásná učitelka výtvarné výchovy.

Děti ji neměly rády, byla chladná, povýšená, nepřátelská. Často dávala i nám ve sborovně najevo, že se tady v maloměstské škole hloupě zahrabala. Namísto toho vždycky chtěla pořádat v Praze výstavy obrazů, ale krutý osud ji zavál sem.

.. a bylo po všem. Málokdy narazíte na protivnější osobu. Jejího muže litoval celý učitelský sbor včetně ředitele, školníkovy rodiny i paní uklízečky. Proč si ji vzal, bylo jasné. Byla tak krásná, až to bralo dech.

Jenomže tím to nezačínalo, ale končilo. A on byl vedle ní smutný, na první pohled. Působil zasmušile, jako by mu chyběla energie. Někdy jsem ho míjela, když na ni čekal před školou, občas se na mě pousmál, ale oči se neusmívaly.

Byly strnulé, bez života. Napadlo mě, proč on jí vlastně neuteče? Ale nebyla to moje věc. Ostatně vůbec to nebyla naše věc, ale ve sborovně se to probíralo málem denně, sotva Manekýna – tak se jí říkalo – odešla do hodiny.

„Je ho škoda pro takovou potvoru,“ nevybíravě poznamenávaly kolegyně. Chodívala jsem kouřit za školu, aby to neviděli žáci. Vždycky jsem se schovala do křovisek v parčíku, odkud pak vystupoval proužek dýmu.

Ten den, který bych ráda vylíčila, byl uplakaný, typicky listopadový. Ledový vítr strhával hnědé a žluté listí ze stromů, studený vzduch sliboval, že zítra, nejpozději pozítří přijde mráz, poprchávalo, foukalo.

Vylezla jsem z roští za školou celá zklamaná a promočená, severák mi ukradl cigaretu, nejspíš měl na ni chuť. Vtom se odněkud vynořil pan inženýr, všiml si mě a poprvé od doby, co jsem ho poblíž školy potkávala, se upřímně zasmál.

Horší bylo, že se smál mně. Měla jsem staré džíny zvané zvonáče, modrou pánskou větrovku – zapomněl si ji u mě můj bývalý a už mi zůstala – a zmáčené vlasy plné listopadového listí, které se na mě nalepilo v křovinách.

Třesoucími se prsty jsem marně pátrala v krabičce, byla prázdná, cigáro, které odnesl vítr, bylo moje poslední. Málem mě z toho trefil šlak, moc jsem se na cigaretku těšila. A pak jsem uviděla inženýra, jak se směje a podává mi svou krabičku, krásně plnou.

A povídá: „Taky kouřím tajně, aby manželka nevěděla.“ Tak jsme tam spolu spiklenecky pokuřovali a povídali si o tom, proč máme oba rádi listopad. Tvrdil, že v listopadu má obloha barvu jako kouř z cigarety.

A že má rád Dušičky a hřbitovy. A že když šel jednou ve Svátek zesnulých v noci z hospody, potkal souseda, dal se s ním do řeči jen tak o počasí a o životě, a pak ráno, když se probudil, uvědomil si, že soused přece před rokem zemřel.

Poté se dlouze odmlčel a po té odmlce se zeptal, jestli už jsem někdy měla rande na hřbitově. Vytřeštila jsem oči. Neudivila mě ta otázka a rande na hřbitově jsem už měla, v době, kdy jsem chodila na střední, ale – byl to přece manžel mé kolegyně! Zasmál se mému výrazu a řekl, že mě zve na schůzku na hřbitov.

O půlnoci. Kde prý jinde by se měli lidé v listopadu scházet? Dívala jsem se pak za ním s takovým údivem, jako by i on byl duch. Proč mě zve na rande, a ještě tak potřeštěné? Byla jsem pravým opakem jeho krásné manželky: neupravená, zmoklá, špatně oblečená.

Nejméně o dva roky starší než ona. Tak proč? Ale protože jsem byla zároveň nepopsatelně osamělá, tak jsem na to půlnoční rande šla. Málem jsem umřela strachy. Musela jsem projít naší pustou, černou silnicí, ztichlým parkem a několika dalšími prázdnými ulicemi.

Lampy vrhaly jen slabé světlo, v zahradách vyli psi na udivený bledý půlměsíc. Přestávalo pršet. Na hřbitově svítily svíčky. Světýlka strašidelně pomrkávala. Z hrobu s velikým zarmouceným andělem se odlepil stín.

Vykřikla jsem, ale naštěstí to byl on, pan inženýr. Měl baterku. A omluvil se mi, říkal, že to přehnal. Že na mně vidí, jak jsem se bála, a připadá si jako pitomec. Sedli jsme si pak na hrob se smutným andělem oba a povídali si až do rozednění.

Ukázalo se, že jsem ho skutečně zaujala proto, že jsem opakem jeho ženy:

rozcuchaná, ve starých džínách, věčně bez peněz, závislá na cigaretách a schopná se vypravit o půlnoci na zmoklý, studený listopadový hřbitov, sednout si do blízkosti pískovcového anděla a povídat si s cizím chlápkem.

A ještě ho připravit o hromadu cigaret. Svoje jsem si zapomněla koupit. O manželství mluvil stručně. Sbírá odvahu k rozvodu. Nebude to ale jednoduché, zaručeně přijde o byt, chatu, auto, zbytky zdravého rozumu.

Ale stojí mu to za to, neumí si představit, že by zbytek života strávil s – Manekýnou. „Vy znáte její přezdívku?“ podivila jsem se. Poučil mě, že tak jí říká nejen škola, ale i celé městečko. K ránu mě doprovodil domů.

Nic jsme si nedomluvili, a tak jsem si říkala, že se prostě jen potřeboval vypovídat někomu cizímu. Jako když jde člověk k psychologovi. Smutná z toho, že nocí na hřbitově to zřejmě všechno začalo a zároveň skončilo, jsem se vlekla ke školní budově.

Kde jsem se vzápětí přesvědčila, že zdaleka neskončilo. Přiskočila ke mně Manekýna a vlepila mi obrovskou facku, a to před zraky šokovaných žáků i kolegů. A ječela na mě – ta slova tu nebudu raději opakovat.

S rudou tváří jsem musela vejít do sborovny a pak mezi žáky. Během dopoledne už ve škole nebylo živé duše, která by příběh s fackou neznala. Bylo mi jasné, že se brzy dostane i k němu. Však také ano. Odpoledne přešlapoval před mým bytem s kyticí růží.

Příhodu s fackou označil jako impuls, který uvítal – díky ní se s manželkou rozloučil definitivně už dnes. Evidentně neměl kde spát, zaznamenala jsem, že má kufr, i když se ho pokoušel schovat za objemný kmen vrby, která se tyčila před panelákem.

Vykoktala jsem, že mám ve druhém patře dva plus jedna a že v jednom z pokojů může přespat, jestli chce. Poděkoval mi a navrhl, že by tam už mohl zůstat po celý zbytek života. Řekl to s úsměvem, ale cítila jsem, že to myslí vážně.

Dnes vím, že to vážně opravdu myslel. Růžena P. (54), Zlínsko .