Některé věci nás poznamenají navždycky a bojujeme s nimi celý život.

Ta největší životní smůla mě potkala v citlivém věku dvanácti let. Vůbec jsem za ni nemohla, jednalo se o nešťastnou náhodu. Na návštěvě u známých došlo k výbuchu plynu. Obešlo se to bez obětí na životech, ale některým lidem zůstaly trvalé následky. Já byla mezi nimi.

Zůstaly jen komplexy

Utrpěla jsem tehdy silné popáleniny dolních končetin a břicha. Prožila jsem silný psychický šok, ze kterého jsem se dlouho vzpamatovávala. Tím nejhorším důsledkem ale byly ošklivé jizvy. Pro dospívající dívku se jednalo o naprosté trauma.

Do té doby jsem si sama před zrcadlem občas říkala, že jsem docela hezká. Nyní mi bylo jasné, že už se nikdy v životě nebudu chodit koupat a opalovat a že si nejspíš ani nenajdu partnera.

Cítila jsem znechucení sama nad sebou a dovedla jsem si představit, jak by na moje jizvy reagoval kterýkoliv muž.

Měla jsem z nich mindráky, tím spíš, když si kamarádky užívaly běžných radostí. Chodily s kluky, vdaly se, měly děti. Já jsem dobrovolně zůstávala sama. O jizvách ve skutečnosti málokdo věděl, takže mě spousta lidí měla za podivínskou samotářku.

Nepomohl mi s tím nikdo, ani psycholožka, ke které jsem docházela. Smířila jsem se s tím, že je mi souzena samota.

Pouhé přátelství

Velmi vážný zájem o mě měl jeden kamarád z práce. To už mi bylo přes třicet. Měli jsme spolu několik schůzek, cítila jsem se vedle něho dobře. Nemohla jsem ale překročit určité hranice. Bála jsem se mu jizvy ukázat.

Když pochopil, že nic víc, než přátelství není možné, našel si mladší dívku a oženil se. Potkala jsem ho po mnoha letech a teprve tehdy jsem mu řekla příčinu svého chování.

Říkal, že by se s tím býval vyrovnal a mohla jsem se podrobit i nějaké operaci u plastického chirurga.

Na to ale už bylo pozdě. Dnes jsem skoro v důchodu a se vším už dávno smířená. Svůj osud jsem si nevybrala, ale nedokázala jsem ho pak ani změnit.

Helena K. (58), Opava