Vždycky jsem snila o svatbě, jakou mají princezny v pohádkách. Díky kamarádce, která na zámku dělala průvodkyni, jsme dokonce mohli svatební noc strávit v jedné z romantických komnat…
S Romanem jsme chodili pět let. Bydleli jsme spolu, milovali jsme se a dokonce jsme už přemýšleli o založení rodiny. Jednou mě pozval na romantickou večeři, ale protože to dělával celkem často, nemyslela jsem si, že půjde o zvlášť mimořádný večer.
To jsem se ale spletla. Když jsme dojedli, zadíval se mi Roman hluboce do očí a pak vyslovil větu, na kterou jsem tak dlouho čekala.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se a otevřel malou krabičku, ve které byl ukrytý krásný prstýnek z bílého zlata s malým diamantem uprostřed. Moje odpověď zněla samozřejmě „ano“.
Dokonalá svatba
Když jsme tu novinku oznámili rodině a přátelům, začali jsme plánovat naši svatbu. Stejně asi jako každá žena, tak i já jsem toužila po tom, aby byl můj svatební den dokonalý a nezapomenutelný.
To se mi také splnilo. Ovšem jinak, než jsem si přála. Na hrůzu, kterou jsme s Romanem během svatební noci prožili, nikdy nezapomeneme.
Jako v pohádce
Obřad, následná hostina i oslava, to vše proběhlo na jedničku. Hosté se skvěle bavili a my, čerství novomanželé, jsme zářili štěstím a nadšením. Lepší průběh svatby jsme si opravdu přát nemohli.
Ještě větší radost jsem ale měla, když mi kamarádka Irena, která na zámku pracovala, pověděla, že pokud budeme chtít, můžeme s Romanem svatební noc strávit v jedné z těch nádherných komnat.
Pro mě, která se o dějiny zámků a hradů zajímá a vždycky toužila po pohádkové svatbě, to byla nabídka, která se neodmítá.
Svatební noc
Po skončení oslavy jsme si šli s Romanem vybrat pokoj pro naši svatební noc. Volba nakonec padla na malou komnatu s velikou postelí s těžkými vínovými nebesy.
Když jsem to řekla kamarádce, zatvářila se trochu znepokojeně a zeptala se, zda si to nechceme rozmyslet.
Neviděla jsem důvod, proč bychom měli naše rozhodnutí měnit. Komnata se mi zdála přímo kouzelná a trvala jsem na ní. Krátce před půlnocí jsme s Romanem ulehli. Ležela jsem v jeho náruči a cítila jsem se nepopsatelně šťastná.
Oba dva jsme byli hodně vyčerpaní a upřímně víc než po nějakých radovánkách jsme toužili po odpočinku. Roman usnul jako první. Pomohlo mu v tom i množství vypitého vína na oslavě.
Přízrak chlapce
Já, ačkoli jsem byla unavená, usnout jsem nemohla. Měla jsem zvláštní pocit, že v místnosti nejsme sami. Byla mi strašlivá zima a byla jsem si jistá, že v nohách postele vidím postávat siluetu dítěte.
Hrůzou jsem se ani nepohnula. Mlžný opar dítěte na mě upřeně civěl, ale nehýbal se. Teprve, když se začalo rozednívat, zmizel. Hned ráno jsem to pověděla Ireně. Svěřila se mi, že toho chlapce také vídá. Prý byl plodem lásky panovníkovy ženy s cizím mužem.
Ten, když to zjistil, vyrval jí děťátko z náruče a nechal ho zaživa zazdít do stěn komnaty, v níž jsme s Romanem spali. Od té doby se prý chlapec na hradě objevuje a zoufale hledá svoji maminku…
Monika L. (60), Tachov
