Poprvé jsem Štěpána potkala, když jsem nastoupila na učňák. Já se učila na krejčovou, on na kováře. Černovlasý kluk s pronikavýma očima a výraznou tváří byl ztělesněním mých snů.
Jenže v té době jsem byla ještě hodně plachá, a tak jsem ho celý rok a půl jenom po očku pozorovala. V pololetí ve druháku jely všechny třídy společně na výlet. Tam jsem se Štěpánem poprvé mluvila.
Ukázalo se, že máme hodně společného, připadala jsem si jako v sedmém nebi. Začali jsme spolu chodit, ale bylo to takové hodně dětské, dál než k polibkům jsme se nedostali.
Naše cesty se rozešly
Když škola skončila, naše cesty se rozešly. Já nastoupila do malého oděvního družstva u nás ve městě, Štěpán se dostal do Prahy na uměleckou školu.
Ještě nějaký čas jsme se scházeli, ale když jsem zjistila, že má v Praze holku, byl konec. Obrečela jsem to, jenže mi tak nějak bylo jasné, že bychom spolu nebyli šťastní. Za rok už jsem chodila s Lubošem a o dva roky později jsem se vdávala. Léta míjela.
Narodil se mi syn, pak dcera. Manžel pracoval v továrně jako vedoucí směny, já se udělala pro sebe a zařídila jsem si doma krejčovskou dílnu. Nežili jsme si špatně, ale byl to tak klidný život, že jsem se občas až nudila. Naštěstí jsem měla svou práci.
Nechávaly si u mě šít nejenom ženské od nás, měla jsem dobrou pověst a brzo za mnou jezdily klientky i z dalekého okolí. Právě takhle jsem se seznámila s Madlou. Už jí, stejně jako mně, minula čtyřicítka. Neměla úplně lehký život. Manžel jí umřel a dlouho trvalo, než se z toho vzpamatovala.
Z Madly dobrá kamarádka
Zůstala sama a o žádném novém chlapovi nechtěla ani slyšet. Staly se z nás dobré kamarádky. A pak se najednou změnila. Vždycky vypadala dobře, ale během pár týdnů úplně rozkvetla. Oči jí jiskřily, byla samý vtip.
Samozřejmě, že jsem naléhala, abych zjistila, co za tou proměnou vězí. Nepřiznala se hned, ale nakonec z ní vypadlo, že má nového, naprosto úžasného přítele.
Zatím ho tak trochu schovávala, ale já věděla, jak na ni, takže jsem ji přesvědčila, aby ho k nám příště vzala na návštěvu. Jenže když u nás v sobotu zazvonil zvonek a já se podívala z okna, myslela jsem, že snad omdlím.
Nečekaný zvrat
Tím panem Dokonalým byl právě Štěpán! Poznala jsem ho, i když na škole měl dlouhé vlasy a teď byl na ježka. Ta hodina, co u nás byli na návštěvě, pro mě byla čiré utrpení. Tvářila jsem se neutrálně a dělala, že se neznáme. Štěpán si to, podle všeho, užíval.
V očích mu poskakovala ďábelská světýlka neustále dělal narážky, kterým jsme mohli rozumět jen my dva. V hlavě jsem měla zmatek jako nikdy předtím. Večer jsem se před manželem vymluvila, že mě bolí hlava, a šla jsem si brzo lehnout.
Ale jen jsem se v posteli převalovala a vzpomínala, jaké to bylo, když jsme byli mladí. Cítila jsem zvláštní pohnutí. Vztek, lítost, a dokonce něco jako lásku. Věděla jsem, že bych na to neměla myslet, ale nedokázala jsem se tomu ubránit.
Myslela jsem, že to zvládnu
Za pár dní mi Štěpán zavolal. Zval mě na kávu. Smál se do telefonu a bavil se tím, jak to osud zařídil, a dobíral si mě, že jsem se k němu nehlásila. Pozvání jsem neodmítla.
Hlavně proto, že jsem nechtěla vypadat jako nějaká bláznivá puberťačka, co má strach. Jenže nad kávou mi došlo, že rozhodně nejsem jediná, v kom ožily staré city. Když mě Štěpán políbil na rozloučenou, věděla jsem, že mám velký problém. A on také.
Já zrazovala manžela a kamarádku, on ženu, která se mu líbila a která se na něj hodně upnula. Tou jednou pusou to mělo skončit. Jenže neskončilo. Oba, já i Štěpán, jsme s tím bojovali, ale marně.
Naivně jsme si mysleli, že když udržíme náš poměr v tajnosti, nic se nestane a všichni budeme spokojení. To si ale myslí všichni nevěrníci. Jednou odpoledne mě po návratu z dílny čekal doma strašně rozzlobený manžel. Začal na mě křičet hned mezi dveřmi a nakonec se rozplakal.
Všem jsem hrozně ublížila
Teprve v tu chvíli mi došlo, jak příšerně jsem ho zradila a jak moc jsem mu ublížila. Dopoledne mu volala Madla. Štěpán nechal doma mobil, ona se do něj podívala a měla jasno. To, co zjistila, si bohužel nenechala pro sebe.
Chudák můj muž Radek, nikdy by ho nenapadlo, že bych mu mohla něco tak podlého udělat. Ani si nechci představovat, jak se musel cítit. Byla jsem příšerně hloupá a sobecká. To, co přišlo, jsem si zasloužila.
Madla se se mnou přestala přátelit a nemůže mi přijít na jméno. Štěpán, má láska a princ na bílém koni, se zbaběle vytratil bez jediného slova. Neozval se mně, ani Madle. To bych do něj nikdy neřekla. Můj muž Radek se mnou zůstal.
Ale každý den se musím dívat na to, jak trpí zradou, kterou jsem způsobila. A děti? I když nic neřeknou, vidím, že mnou pohrdají. Snažím se po malých krůčcích napravit to, co jsem napáchala.
A to jenom proto, že jsem chtěla vrátit čas zpátky do mládí, k první romantické lásce. Byla to zcela určitě největší chyba mého života. Teď už vím, že minulost je minulost a člověk si musí vážit toho, co má.
Zuzana (50), Olomouc .