Byl to můj nevlastní bratr. Když mi ho bylo moc líto, opakovala jsem si to slovo „nevlastní“ stále dokola. Ale nepomáhalo to.

Ještě dnes se mi v noci zdá, jak slyším zoufalý řev mého nevlastního bratra Rudy za zdí našeho domu, kde v dílně přistavené k domu mlátí můj nevlastní otec svého syna z prvního manželství řemenem.

Přes záda, nohy, po celém těle.Ruda mi pak vždy ukazoval podlitiny. S hrůzou jsem na ty rány koukala a tekly mi slzy. Ruda už nebrečel, byl rád, že to skončilo a má teď zase na chvíli klid.

Radim nebyl můj otec a snad proto si na mě nedovolil. Nedotkl se mě vůbec a s mou mámou se jen občas pohádal, ale také jsem si nikdy nevšimla, že by ji uhodil, nebo do ní třeba jen strčil.

Všechnu svou frustraci, všechny mindráky a každou zlobu, která na něj kdy přišla, si vybil na svém vlastním synovi.

Mlátil ho pravidelně

S odstupem času to vlastně nechápu ještě víc. Vždyť já jsem nebyla jeho, já jsem byla ta cizí krev, ale otčím bil jen své dítě. Jako by mu vyčítal, že mu zkazil život.

Nevím a už se ho na to nezeptám, ten člověk je na pravdě boží a dlužno dodat, že se spoustě lidem ulevilo. Rudovi však ani moc ne, dokonce jsem měla pocit, když jsem ho po smrti jeho otce ve vězení navštívila a sdělila mu tu zprávu, že ho to naštvalo.

Nikoli proto, že táta umřel a už ho nemá, stejně jako mámu, která je oba opustila, ještě když byl Ruda miminko, ale proto, že nestihl říct svému otci, co si o něm myslí a nějakým způsobem se mu pomstít za všechna příkoří, která utrpěl jako kluk. Jeho otec ho mlátil každý týden až do doby, než se Ruda osvobodil díky tomu, že se dopustil nějakých opakovaných krádeží a odvezli ho do diagnostického ústavu.

Tady byl najednou mnohem šťastnější, ale psal mi dopisy, kde pořád zdůrazňoval, že je škoda, že tam nejsem taky, z čehož jsem ovšem měla pocity poněkud smíšené, protože já mám sice Rudu ráda, ale do nějakého pasťáku bych jít nechtěla a to ani kvůli němu.

Stačilo málo

Zvláštní věc se stala s otčímem, když přišel o svého fackovacího panáka.

Najednou jako by ztratil energii a stal se zádumčivý, ve své dílně se zavíral na stále delší dobu a mámu nechával samotnou doma koukat na televizi, nebo číst. V zásadě mu ale bylo jedno, co jeho žena po večerech dělá.

Divný koníček pro chlapa, říkám si dnes… Mlátit vlastního syna kvůli každé prkotině a čerpat z té zvrácené činnosti nějakou záhadnou energii. Ano, prkotiny to byly, málokdy něco zásadního. Stačilo, když se Ruda nějak špatně ušklíbl a už to bylo.

No a když třeba jednou zlomil nějaké nářadí, které si půjčil v kůlně, to byl teda virvál!

Dneska už Radim nežije, ani moje máma a po její smrti jsem si i já uvědomila, že jsem jí nestihla něco říct. Proč se ani jednou nezastala Rudy, když ho jeho otec tak šíleně mlátil? Bála se, že se Radimův hněv obrátí proti ní?

Nebo jí to snad dělalo dobře, když trpí cizí dítě? Nezdálo se mi ale, že by Rudu neměla ráda, naopak jsem u ní nějaké náznaky soucitu viděla, možná i slzy v očích, jestli si to dnes nenamlouvám. Ale nikdy žádnému bití nezabránila.

Oba tihle naši napůl vlastní rodiče tedy odešli, aniž jsme si s nimi vyřídili účty. Zbyli jsme si s Rudou sami.

Můj syn nám dělá radost

Můj nevlastní bráška dál žil tak nějak, jak se lidově říká, pro kriminál, kde v současné době opět tráví veškerý svůj čas. Když je na svobodě, chce mě hned vidět, bydlí u nás do té doby, než ho znovu zavřou.

Já žiju pořád v našem starém domku a mám jen syna Josífka, kterému už je ale pětadvacet a, zaplať bůh, je to slušný kluk, vyučil se nástrojařem a pilně chodí do práce. Ruda ho má rád a vidím na něm, že je hrdý, že má takového synovce, i když nevlastního.

Sám neměl v životě štěstí a vlastně se svým osudem ani nemohl nic moc udělat. A Josífek má rád Rudu. Odmalička.

Dnes sice moc dobře ví, že je to kriminálník, ale už od počátku poznal, že jeho strýc má hluboko uvnitř dobrou duši. Josífek má tátu, který ani neví o tom, že má Josífka. Záměrně jsem to tak zařídila.

Asi za to může mé dětství, že jsem chtěla dítěti dopřát ten přepych jen jednoho, zato dokonale milujícího, rodiče. Nebo je za tím něco jiného? Po svých pocitech jsem zase tak zcela nepátrala a vlastně to odmítám dělat. Rozhodla jsem se tenkrát živelně a tečka.

Tatínka jsem dítěti vybrala kvalitního a to je důležité. Jistě, přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby byl otcem Ruda, který by jím z právního hlediska jistě být bez problémů mohl.

Manžel ne…

Jenomže to jsem nechtěla. Ani ne kvůli tomu, že byl nevlastní brácha pořád jednou nohou v kriminále.

Spíš jsem ho skutečně měla ráda jako sourozence a jakékoli intimnější spojení by tenhle náš křehký vztah mohlo narušit. A Ruda teď vlastně tak trochu hlava rodiny je. Sice poněkud bizarní, ale to neřeším.

Je to člověk, kterého znám celý život a cítím k němu důvěru. Těším se, až ho zase pustí a budu smutná, že ho zase odvádějí až něco provede. Ale když on umí jen krást a ostatně, ani ho nechtějí nikde zaměstnat, aby dělal alespoň trochu něco smysluplného.

Snad někdy začne třeba něco hlídat. Tak by se dostal na druhou stranu barikády. Ale to už bude pomalu v důchodu. Ale  chodí vůbec zloději do důchodu?

Marie (59), Liberecko