Pokud má člověk na starost malé děti, měl by dbát na zvýšenou opatrnost.

S dcerou Andreou a její rodinou vycházíme dobře, i když bydlíme v jednom velkém rodinném domku. Já s manželem máme pro sebe přízemí, Andrea, zeť Lukáš a jejich dcerka Eliška obývali horní patro.

Pětiletá vnučka nám dělala radost, ve svém věku už uměla bez problémů číst i psát. Nechybělo ale mnoho a jednoho dne jsme o ni mohli přijít!

Začalo to nevinně

Začátkem července se vrátili dcera se zeťákem rozhádání a vnučka uplakaná. Hned jsem se Andrey ptala, co se stalo, ale jen mávla rukou a řekla, že o tom nechce mluvit.

Lukáše jsem se už tedy radši ani neptala a čekala jsem, jestli mi někdo z nich později, až se uklidní, řekne, k čemu venku došlo. Večer za mnou přišla dcera. Hned jsem poznala, že se chce svěřit.

Začala mi pomalu líčit, jak šli s Lukášem a Eliškou na procházku do centra města, do vilové čtvrti. Po cestě hráli různé hry, od těch slovních přešli k „pohybovým“. A v jednu chvíli se Lukáš odběhl schovat, zatímco dcera a vnučka ho měly hledat.

Schoval se docela dobře, protože ho nikde neviděli. Pak se oběma ukázal. Viděla ho ale jen malá Eliška a rozběhla se za ním – přímo do cesty osobnímu autu!

Kdo za to mohl?

Řidič zabrzdil opravdu na poslední chvíli. Eliška upadla na zem, ale nebylo to proto, že by se jí auto dotklo, zkrátka se šíleně polekala a pustila se do pláče. Řidič oběma rodičům šíleně vynadal.

Pak odjel a Andrea s Lukášem se pustili do sebe, čí to byla chyba. Andrea tvrdila, že Lukáš udělal chybu, když se schovával na druhé straně chodníku. Mohl prý předpokládat, že se za ním Eliška rozběhne. On jí zase vyčítal, že svoji dcerku neuhlídala.

Mezi mladými z toho bylo dusno ještě několik dnů, pak se naštěstí dokázali usmířit a uznat, že vinu nesli oba dva. Ať tenhle příběh berou všichni rodiče malých dětí jako ponaučení. Stačí opravdu málo a z nevinné hry se může stát velká tragédie!

Magda H. (54), Jičín