Smůla chodí v modrém, říkávala moje maminka. Ale já se tomu jen smála. Na maturitní ples jsem si nechala ušít krásné světle modré šaty, dlouhé až na zem. Byly oslňující, tehdy jsem vypadala snad nejlíp ze všech, pokud to tedy nezní příliš domýšlivě.

A zrovna v té době jsem zjistila, že jsem těhotná. Ne že bychom to s nastávajícím ženichem, mým stejně starým spolužákem, plánovali. Ostatně tehdy se tyhle věci nijak zvlášť neplánovaly.

Svatba musela být co nejdřív, pokud jsem ovšem nechtěla vypadat na radnici jako sud.

Proto jsem se po rodinné poradě rozhodla, že se vdám v těch modrých šatech. Sestra mi to schvalovala, říkala, že je to originální a šaty jsou nádherné, ale maminka vypadala rozpačitě. Tvrdila, že prý v modrém chodí smůla.

Tehdy jsem se tomu smála, bylo mi osmnáct. Dlouho ale ne. Svatba se totiž vůbec nekonala, protože nastávající ženich si komplikovaně zlomil nohu. Brali jsme se, až když už byla dcera na světě. Tvrdohlavě jsem trvala na modrých šatech, jsem prostě mezek.

Do roka byl rozvod. Ukázalo se, že Mirek je majetnický, nesnášenlivý, agresivní. Zůstala jsem s malou sama. Moderní róba Pak se měla vdávat sestřenice.

Nebylo jí už dvacet, byla rozvedená a s dítětem, a tak se rozhodla obléknout si ne klasické nazdobené krajky, ale moderní střízlivou róbu.

Když jsem ji spatřila, jak vystupuje z auta, zalapala jsem po dechu. Šaty měly modrou barvu. Kdybych to bývala věděla dřív, rozmluvila bych jí to. Ženich nepřišel. Utápěla se v slzách.

Zjistilo se, že povedený chlapík se možná ženit opravdu chtěl, tvrdil, že je už rozvedený, ale nebyla to tak docela pravda.

Rozvod se vlekl natolik, že mu to zničilo plánovanou svatbu i vztah. Moje maminka tvrdila, že na vině jsou modré šaty. Začínala jsem tomu věřit. Bylo mi třicet dva let a stále jsem žila sama, jen s pubertální dcerou.

Vystačily jsme si. Už jsem nevěřila, že najdu spřízněnou duši, a dovedla mě k ní paradoxně moje dcera Bětka. Zamilovala se do psa, kterého si hladila cestou do školy i ze školy, čekával na ni za plotem rodinného domku.

Vyprávěla mi o něm, a že prý má úžasného pána. A pak jsme tam jednou šly spolu a já musela souhlasit. Výstavní pes i pán. Pustil nás dovnitř, aby si dcera mohla se psem pohrát. Udělal mi kávu. Byl rozvedený, bezdětný, vypadal fantasticky a byl na nás obě moc hodný.

Když jsme po roce známosti začali mluvit o svatbě a dívali se do výkladu se svatebními šaty, k mé hrůze pochválil ty, které měly světle modrou barvu. Mráz mi přejel po zádech. Vdávala jsem se v bílých krajkách a dobře jsem udělala.

Helena J. (58), okolí Ostravy.